NAPNI DO LYRY SVĚ SEDMERÝ PAPRSEK SLUNCE...

Mládí, moje mládí!

Vzešlos, když století zmíralo v agonii posledních hodin.

Básníci zpívali ponuré, asketicky vášnivé písně konců,

mdlobně a smutně sesýchaly větve velkého stromu Žití...

Sykoty páry plnily vzduch ševelem věčným, s kterým se mísily rány kladiv;

údery jeřábů, úpění železných strojů neslo se nad městem, zastřeným v dýmy.

Ohně se valily z příšerných jícnů, jež na povel slova

v bleskových letech s hukotem břemena nesly, jež na bedrech sehnutých

snášeli mravenci lidští.

Mládí, moje mládí...

Takto jsi vykvetlo v zčernalém ovzduší velkého města.

Jenom za večerů, kdy stupňovité záplavy šedých a černých barev

se odrážely temně od západem zarudlé desky nebes,

jenom za večerů, kdy řady nekonečných hvězd

se v girlandách vinuly nad kamenným krunýřem řeky,

kdy ztichly stroje i úpící zalkání sirén zmlknulo v zšeřených dálkách,

mládí, moje mládí,

slyšelos píseň v svém srdci.

Pak jsi se zachvělo šíleně dětinskou radostí štěstí,

opojně vítězným citem věčného žití...

Pak jsi se zpíjelo odleskem modravých dálek,

pak v sladkých zvucích ti zazněly skřivanů nebeské zpěvy,

zahřměly bystřiny, zajásal pastuchův prozpěvek plesný,

pak tobě v nesmírné plnosti poprvé zaplál

nezkalený východ slunce nad modrými horskými chlumy...

Kapradiny vějíře zrosené krůpějí jitra rozprostřely vstříc tvojim krokům,

mechy zlatým svým pelem posypaly tvůj vlas,

když spočinulo's v objetí jejich, nad sebou majíc rytmické vlny bříz,

rozpuklé plody smrků a bledězlatou pryskyřicí vlahé kmeny...

A zpívaly lesy a šumivá píseň se od hory vznášela k hoře...

Z prohlubní nebes vzhlížely zlaté zřítelnice hvězd,

a v chvíli oné, mládí, moje mládí,

novou mízou proniknut listím se obalil Strom Žití...

Zřelo jsi jara rozkvetlé stráně i slyšelo bzukot pilných včel,

zřelo jsi ohnivé orgie léta,

v nichž omámeni světlem v opilém reji tančili nad jetelem,

nad zlatými vlnami pšenice rudí a bílí motýli, zbloudilé vážky,

zřelo jsi podzimu zrání a slyšelos hlučný zpěv žatvy,

z vinic ti kynuly svítící hrozny, rudnoucí listí a úponky svěží,

mládí, moje mládí,

tehda jsi poprvé pohledělo tváří v tvář zlatému slunci,

před nímž se rýsoval obrovský stín velkého Života Stromu...

A ty jsi rozpialo ruce své, dokořán rozvřelo zraky,

jímajíc v sebe paprsky, barvy a záři a zlato...

V temné prostory budoucna směřuješ výbojným krokem.

Napni do lyry své sedmerý paprsek slunce –

vítěznou rukou rozechvěj vibraci jeho –

vnímej a zpíjej se jásavým hymnem barev a zvuků,

zpívej, Ó, zpívej...