NAPOLEON

Hle, země opět tone

ve květů orgii

a nelítostným sluncem

se znovu opíjí

tak jako před sto lety,

když stála u tvých mar.

Snad nevzpomíná ani

muže, který byl čin,

nejmocnějšího ze všech,

jež zrodil její klín,

zrádcovsky ponořena

svých květů ve požár.

Člověk je bezcitnější,

leč nyní v údivu

myslí na toho muže,

jenž chytil za hřívu

strašlivou lvici dějin

a ku předu ji vlek.

Beztvarý chaos lámal

Evropu šílící,

on vystoup, odhodlaně

naň upřel zornici

a chaos rychle tuhl

v tančící hvězdu. Rek –

neb byl jím jako nikdo

před ním a po něm – šel

přes korun třpyt, nach trůnů

a hermelínů běl.

Evropa děla: Ne. On:

En avant! En avant!

Co bylo staré, spiklo

se proti rekovi,

zahnaní králíčkové

i stvůry carovy.

Srazil je jako rzivý

list srazí vichru van.

Ó vítězství! Ó boje

památné navždycky!

Ó útočící gardy,

Ó reku nadlidský!

Tvé činy žijí stále

tak jako v prvý den.

Žijí tvé pyramidy,

Marengo, Rivoli,

tvůj Slavkov, Jena, Wagram

jsou mrtvy? Nikoli!

Sto let se kol nich mihlo

tak jako letmý sen!

Mohutný nadčlověku!

Nejhlubší vítězi!

Kdo z lidí tobě roven?

Ach nikdo! Bez mezí

tvá strašná vůle byla,

tvůj otrok i tvůj kat.

Proto jsi musel padnout

hranice překročiv,

jež kletí bozi skuli

a které ctil jsi dřív,

ne Rus, ne Prus, tví soci,

ty sám svůj utkals pád.

Pak teprve se zdvihla

Evropa prohnilá,

spitého poloboha

bídácky ubila,

v klín moři pak jej vrhla,

jenž byl tvůj dávný druh.

Tam stál jsi tiše nyní

zrak upřen do dáli,

pějící vlny moře

ti k nohám padaly,

hle, všechen zmatek zmizel,

co ještě zbylo: Duch.

Zřels ještě jednou pyšný

svůj pochod nahoru,

volání slávy slyšels,

zřel vlání praporů,

ku tvému sluchu šlehla

tvých bitev ozvěna.

Tváří v tvář oceánu,

který se tebou spil,

proč náhle skřížils ruce,

kam pohled tvůj se vryl,

tvé dobyvačné gesto

co nyní znamená?

Je dík to nebo výzva

anebo prokletí?

V tvých sežehnutých očích

je slzy viděti.

Vzpomínáš na milenku

anebo na syna?

Kdo ví to? Beze hlesu

se vracíš do svých pout,

kam hledneš, stráž a děla,

ni prstem nelze hnout,

je Hudson Love přísný

i jeho družina.

Tak tedy padl's, reku,

na mstivců halali,

pláštěm, jejž u Marenga

jsi nes, tě zahalí.

Hlouček tvých druhů zalkal

v chudičké jizby šer.

Tak zcela velký ze všech,

již světu vládli kdys,

ty nejsi mrtev – vůle

nejšílenější – tys.

Jí žiješ mimo sudbu

ubohých efemer.

Tak jako tvoje gardy

za zvuků polnice

zdravily kdysi tebe

v útok se řítíce,

svět celý u tvých nohou

šepce: Vive l'Empereur!