Napoleonův sen.

K loži pána panovníků tiše vkročil sen:

„Vstaň! Pojď se mnou ven!“

„Kdo jsi, smělče, že tvá lebka prošla stráží mou?“

„Jsem sen, jemuž zdi a zámky zotvírány jsou!

Lidské mozky jsou má dílna, rejdiště mých her –

jak ty světu, tak já tobě dávám směr!“

Hned v tu chvíli byli v horách. Pod nimi čněl čertův most –

rozervané, holé skály vybíhaly v ohromnost.

Čtyry rokle v mezihoří nesly vody čtyr svých řek,

kaskádami divokými řítily se do hloubek.

Ostrý výpar omamoval, až se prsou tajil dech. –

Sen se ozval: „Nejmocnější, promluviti k sobě nech!

Uměls vládnout lidským mozkem, srdce táhnout na sebe,

statisíce mužů v bitvách život dalo za tebe;

kolébavku duše tvojí hřímávaly jícny děl;

tys jak dětskou hračku plány nových bitev vymýšlel,

propasti jsi plnil lidmi, stavě sobě slávy most.

Nebylo nic mocnějšího nad tvou – ctižádost!

Viz ten kotel! kypí krví z lidských mozků, z mužských žil!

Tolik tys jí, tvůrce králů, na bojištích vycedil.

Kde jsou váhy, jež ji zváží!? –

Hleď! Jak hustne, jak se sráží –

Slyšíš v bouři prokletí

orkán vzdechů všech svých obětí?

Couváš! – Nejsi Napoleon? Zakomanduj: Děti v před!

Hleď! Jak vichrem zmrazujícím povrch krve tuhne v led! –

Pojďme po něm, velikáne!“ Velel sen a císař šel –

Led se bořil. Napoleon v lidské krvi utápěl – – –

Ošklivý sen! – zabručel si procitnuvší světa pán –

umyl se a nad mapami tvořit nové bitvy plán.