NAPOSLED.

Ode vsi k městu pod strání cesta běžela.

Na polích, lukách těžká mha líně ležela,

po vlhkých listech sklouzala k zemi.

Jako dvě děti vedly se, hrůzou zakřiklí.

Vedli se mlčky, slzami, žalem zajiklí,

zkrušení náhlým osudem, němí.

Pod kopcem v krátkém záhybu bílé silnice

varovně na ně vykřikla světla stanice.

„Mařenko,“ pravil nezvykle jemně,

„Mařenko, vrať se.“ – Pomale, hrozně pomale

dává mu uzlík, hledí naň dlouze, zoufale,

zaúpí, zalká nesnesně, temně.

„Neplač, oh neplač. – Šťastně se vrátím, uvidíš.“

Před velkým sluncem se stráně prchá mlha již,

zlatem se třpytí listí a sněti.

Na šíj se vrhá, úzkostně k hrudi přimyká.

„Kéž by to Bůh dal,“ rozryvně, těžce zavzlyká.

„Co by tu bylo ze mne...? Co z dětí...?“

„Líbej je za mne – Líbej – –“ a slzy polyká.

V dálce vlak píská. Na stromě ptáček cvrliká,

paprsek tančí přes kolejnice.

Stojí a stojí, upírá za ním rosný hled.

Ještě jí kývá – Ještě se ohléd' – naposled. –

Nikdy ho neuzřela již více...