NAPOSLED V LESE.

Já naposled šel rozloučit se s lesy,

když s polí zoraných chlad vlhký vál,

a napadlého listí žlutou směsí

vzdech agonie zvolna dozníval...

A přede mnou se holubi již zdvihli,

ve vzduchu zašuměl jich dlouhý šik,

na obzoru řad modřínů vstal štíhlý

a kontury své v sítnici mou vstřik’.

A z mezí smuteční šla květů vůně,

sen velkých hřbitovů v nich roztříštěn,

ó žhavé pánve západů, ó tůně,

kam zašlých dnů je přelud pohroužen!

Teď sténavá jen hudba vichru zazní

ve tmavých vršcích stromů zvážnělých,

les celý tone v spadlých listů lázni

a hrdliček již zmlknul jasný smích...

Tma řítí se mně ve zrak... Tepny buší

tu zrychleně, jak praská jehličí,

až přijde jaro, jež les v dálkách tuší,

zda moje touha s ním též vyklíčí? –