Naposled.

Na hradních portálech trouchniví zvěř,

pernatá, psovitá, kančí.

Čím dál, tím hůře je, to brachu věř:

„chátra“ na nádvoří tančí,

červenou čapku má, zbrojnický hled

a k tomu Marseillku pěje.

Bože, to nebylo! Co naposled,

co se to naposled děje?

Přes erby přeletěl století čas,

erb býval symbolem práva,

na kole zlomen byl dřív tomu vaz,

kdo právo to neuznává.

Dnes však erb červivý, zapadá v prach,

a hrad se v základech chvěje.

Kde úcta poddaných, před holí strach? –

Co se to naposled děje?

Na hradních portálech trouchniví zvěř,

nikdo se ji nechce báti,

dokola vyrůstá trnový keř:

uprchlý čas se nenavrátí!

V údolí rozvil se červený květ,

větérek májový věje,

v rudých je červáncích celičký svět...

Co se to naposled děje?