NAPOSLED?

Již chvěly se mi jaksi dlaně

a Vám se rosil teskný hled –

„Nuž zahrejte mi na pianě,

jen jednou ještě – naposled!“

A vy jste sedla. Bílé čelo

jste naklonila v dumách vpřed:

a v akord rázem zazvučelo,

co říc’ jsme chtěli naposled.

A hrála jste. Co písní létlo

tím tónem každým v snů mých svět!

I žár i mráz i noc i světlo,

když hrála jste mi naposled.

Však čím dál, zrak Váš nad klávesy

tím víc se klížil, tměl a bled’.

A člověk neví, hlavu svěsí –

jen jednou ještě, naposled!

Až přitiskla se víčka očí

a na Váš můj tak žhavý ret –:

a se rtů akkord nejdivoččí

jsem do prsou vssál – naposled?