Naposled.

Vše dovršeno, co moh’ život dát,

vše odjato, co smrť si mohla vzíti;

v kříž ruce složeny, na čele chlad,

tu leží, bílý květ, uprostřed kvítí.

Do stínů záclonami měsíc svítí

a chvějný na ty tmavé brvy pad’,

na prsa bez hnutí, z nichž prchlo žití,

na černý vlas, jenž po šíji se klad’. –

V síň vešel tiše, jako zvyklý byl

kdys chodit po špičkách, by nerušil

ten svatý spánek dětsky klidných řas.

A zadíval se v obličej ten bledý,

vlas odhrnul, ten drahý, černý vlas,

a bílou šíji zlíbal naposledy.