Napověda.

Študent ze mne býti měl,

Radou mého děda,

Náhodou se ze mne stal

Přítel napověda.

Jako študent umění

Bylbych v sebe soukal,

Jaktěživ bych byl nebyl

Z boudy na svět koukal.

Muzikanta zase chtěl

Otec ze mne míti,

Těm že jenom, říkával,

Zlaté časy svítí.

Musel bych co muzikant

Jiným hráti k sluchu;

Nyní hrají předemnou,

A já sedím v suchu.

Vůle otce, děda plán

Vše mi bylo v cestě;

Nyní žiju jako pán

V českém hlavním městě.

Ve dne si mě málokdo

Co umělce všímá,

Večer hlas můj slaďounce

Mnohé ucho jímá.

Herce znám i herečky,

Známť i pamět slabou,

Vímť já, když mi v rozpacích

Zraky boudu dlabou.

Jaký tu hned nářek jest,

Jaké rozkvašení;

Když v určitou hodinu

Mne tu ještě není.

Jak se o mne starají,

Jak mi přejí spásu,

Aby se jim dostalo

Šťastně mého hlasu.

Když pak herec roli svou

Umí jen tak leda;

Kdož mu medle pomůže?

Přítel napověda.

Když herečka v paměti

Z pravé cesty zbloudí;

Jenom z mojí boudičky

Pomoc se vyproudí.

Kdy že řeči zapletou,

Až poslouchat běda!

Kdo to klubko rozvine?

Přítel napověda.

Jen ta bolest jediná,

Ta mi mozkem vrtí:

Že se často předemnou

Materština drti.

Já však doufám jistotně,

Že se dočkám času,

Kde nebude potřebí

Více mého hlasu.

Pakli šťastně vyčekám

Tuto krásnou dobu,

S radostí pak položím

Kosti své do hrobu.