NAPROTI

Naproti okno staré paní

má roletu a záclonu

a všední drama umírání

si spouští, zdvihá oponu.

Roletu černou zatemnění

smrt zdvihne jako ze vzdoru,

(že ještě zcela mrtvá není)

a roleta jde nahoru,

že ještě snídá světlo denní

a ranní slunce letních dnů.

Ta smrt už nechce utrpení,

nač zdvihat ještě záclonu?

A neotvírá okno vánku,

jen stojí černá, černá tmou,

jak řeholnice v svatostánku,

a hlavu skrytou záclonou.

Jen její černé paže vdoví,

trup černý, stářím churavý,

provázek od rolety loví

jak v mlze zvoník bezhlavý

a tam, kde měla býti hlava,

jen sklo se trošku zapotí,

jako když dobrýtro smrt dává

těm živým hrobům naproti.