NÁRAMEK.

„V Národním divadle ztratil se náramek“,

zvěstoval pestrý kdys v novinách záznamek

ztracených věcí a tretů.

Zpráva se roznesla v letu;

hádáno, že to byl nádherný skvost,

ba že jej ztratila subreta vnadná,

na scéně operní sensační host;

hledáno, práce však nebyla snadná.

Šeptalo, mluvilo se, ba i četlo

o jakéms královském daru prý drahém,

o perlách, brillantech bájeno šmahem,

tak až i mně se to do hlavy vpletlo.

Náramek sice mě zajímal málo;

o ztrátách v divadle však se mi zdálo

rarachem ztropených, zapeklitých,

vážných i četných a rozmanitých,

jak by jich mělo být na miliony.

Ozdůbky, tak zvané „kotiliony“,

parádní cenné, – co dřív s nimi povyku! –

někam se poděly, zmizely ve mžiku.

Jakéhos velmože, barona Görtze,

ztráta též diváky stihla i herce;

ztratil se v divadle! Takový pán!

Zmizel, jak spolk’ by jej leviatán.

Kdyby to byli jen dobrodruzi,

vrabci jen bez hnízda na haluzi!

Když se však v divadle jenerál ztratí,

třebas byl bez vojska, ach, milí zlatí,

křiklavá věc je to! Ale co říci,

když světa pán, světu rozkazující,

v županu, v domácím bezpečí

ztratí se? Poprask to největší! –

Nějaký státník, jak v čarovné roušce,

zmizel též, ušel snad státnické zkoušce,

v níž by as propadli státníci mnozí...

Vše to se ztratilo; kam, vědí bozi.

V snu jsem ty ztracené na scéně zřela,

stín s nimi – Bozděcha Emanuela!

Též se nám ztratil, a nebylo stop

k tajemství, v němž našel úkryt či hrob.

S hlubokým zachvěním vzpomínky tragické

táži se, dojata, mátohy nadlidské:

„Promluv, ó stíne, kde po dlouhé roky

nám jsi se skrýval? Kam znikly tvé kroky?

Zmizels jak Tulka kdys na vždy nám v taji?

Či kdesi v dalekém, krásnějším kraji

pod nebem zářivějším došels klidu

ku přástvě básnických snů svých a vidů?

Neb sražen osudem, v trýzni a hoři

zdaž jako Knüpfer se pohrobils v moři?“

Bozděchův stín při mých slovech se ztrácel;

z temna zaň odpovědí jen mi splácel

hrobový hlas v tiše lítostném hnutí:

„Zmizel jsem do moře zapomenutí.“