Narciss.

Spit vlastní krásou, snivý, roztoužený

své nesmrtelné údy zhlížel v zdroji,

a trnul, v jakou harmonii pojí

se na něm půvab muže s něhou ženy.

Strom zatajil své dobrodružné steny,

květ vůní omdléval, pták stichnul v chvoji,

a v proudu chvěl se s bájnou krásou svojí

ten odlesk jeho – v narciss proměněný.

Tak básník rovněž v ducha moře bezdná

za ideálem stále hloub se hrouží,

jej láká vlastních myšlenek zář hvězdná.

A skloněn nad své duše děsnou tůní

on neví, v květ že vzplálo, po čem touží,

v tvůj květ, ó písni, s nesmrtelnou vůní!