NAREDA.

Brahmani, kteří bděli ve pralese

od večera až k ránu, kolem skrání

jimž letěl čas, jsa roven divé káni,

dech cítili vát hvozdem. V svatém děse

druh kynul druhu, v tiché rozmlouvání

se dali pozděj, když van dozněl v houští,

jak s pinií když jehličí se spouští.

Ten dech já znám, je silný, kmeny kácí,

zem pod ním zachvívá se, větrem třtina,

sfer hudba vířivá je před ním líná:

To Brahma v prazdroj Božství v něm se vrací.

Kdo jednou slyšel jej, vždy rozpomíná

se naň. Kondorů stádo, když s hor letí,

stem křídel vzduch tak nemůž rozechvěti.

Máš pravdu, bratře! Otec náš to, Brahma,

sto billionů let má zapotřebí,

by v prazdroj Božství vnik, spočinul v nebi.

V své skrýši tigr, u pramene lama

se chvějí hrůzou a nám, z jeho lebi

již vznikli jsme, mráz děsu běží zády

jak mrazné Himalajské vodopády.

Kdo viděl jej? Jest veliký a hrozný,

z úst jeho tekou Vedy, čtyři řeky;

a líbezný jest, tak že, co zvem vděky,

květ lotosu i dívčích ňader hrozny,

vše má v něm původ; okamžik i věky!

Dav nevidí jej, pouhou jeho chůzí

by ztrnul, prachem stal se v spárech hrůzy.

Jdu za ním touto cestou tajůplnou,

s ním totožním se, jeho syn jsem v pýše,

vím, ňadry mými jeho oddech dýše,

a tryská mozkem, živé krve vlnou.

Jej cítím všady a se chvěju tiše.

Jej nezřím, a přec kol jej vidím všady,

v svém díle živ se k Otci vrací mladý.

To mysterium Božství. Neviděno

vždy zůstane. Však člověk vidět musí,

by věřit mohl. Vše taj velký dusí,

a neznámé jest smrtelníků věno.

Ó děsná nejistoto! Všeho kusy,

ne celek vidím – a přec Bůh je kolem,

což necítíte strašný dech vlát polem?

Ó vidět! Vidět jednou jen tvář Božství!

Nechť třebas z čela Brahmana jsme vstali,

před jeho tváří z nás je každý malý,

a zrnko písku v jeho divů množství,

ty blabuň, on se kaskadami valí,

on roste v moře a pohltí tebe,

a kol jen moře jest a nad ním nebe.

Dál tvoří Bůh, kde naše mysl líná...

Chceš v slunce zřít? – Hned mhou se zrak ti zkalí,

však v zdroji jeho obličej zříš z dáli,

a brvou nehneš. Brahma poslal syna,

v něm celý jest, ač v clonu těla halí

se jako my, ó vítejme jej s díkem!

Nareda Otcovým jest prostředníkem.

Jej znáte všichni, chodí často hvozdy,

čím ret náš chví se, jemu zní to z duše,

a slova jeho jako šípy z kuše

jsou v srdcích pevná, učí písním drozdy,

jím plod má fík a květ má planá hruše;

do sítí zavěsil on harfu dvojí,

kam vítr sahá umnou rukou svojí.

Kde nelze Otce strašlivou tvář snésti,

tam vítán vlídný Syna úsměv sladký,

jej čtete v tazích dítěte i matky,

a my jej zovem splnění snů, štěstí.

Nareda stojí u vrat každé chatky,

on myje poutníkovi nohy prašné,

snů můry s víček zahání mu strašné.

On nadšením jest v každé lidské hrudi;

co vykonáno velkého, šlo z dlaně

té milostné, jež krmí v noci laně,

a k ránu v hnízdech spící ptáky budí.

Tvář Otce v Noci achatové bráně

se ztrácí v mhách, však Synova tvář hoří,

v červáncích jitra plá od moře k moři.

On neumře, neb on je duše světa,

a snivý měsíc lidských ňader milý,

ku bdícím Brahmanům se v hvězdách chýlí,

a v modrém oku lotosovém zkvétá;

on prazdroj útěchy jest, prazdroj síly,

vždy zjeví se, když máš jej zapotřebí;

zde zůstává, když Otec ztracen v nebi.

Jím pouze strašlivý dech Boha snesem,

jenž cedry hroutí jak hroch tenké mlází,

jak terč on k slunci naši bytost hází,

až chvalozpěv náš rozšumí se lesem.

Nareda s námi! Pějte! Slunce vzchází!

Nareda, Brahmana syn velký s námi,

zří na nás květy a zří drahokamy.

Tak hovořili bdící ve pralese,

co nad jich hlavou táhlo těžké vání

jak temné dunění, čas, roven káni,

máv křídly jen – a ticho, v svatém děse

kol mech se třás jak ňader oddychání,

v tom Brahmani, již v propasti dum dleli,

rty Božství cítili spět svými čely.