Nářek Ariadny.

Jak? – Sama jsem? Vše luzným bylo snem?

Tam v dálce vidím míhat se loď jeho,

na hřebenu vln moře purpurného

jak ptačí křídlo bílé plachty lem

se ještě chví! Zda aspoň hledí sem?

Zda kyne mi a šatem v rozchod mává?

Klam bylo vše. Z dna moře noc teď tmavá

se valí juž, vůz její táhnou draci,

to draci bouře, slední svit se ztrácí

jak slední květ, jenž s růže oprchává.

Slyš, hučí to a do břehu to buší,

však srdce víc mi bije do žeber,

tma padá na mne, závojem svým duši

mi škrtí, smysly balvany mi kruší,

a kolem noc a hrůza, děs a šer!

Jsem sama! – Zdali já to v skutku jsem?

Vše bylo snem! Vše bylo snem!

Tak Ariadna úpí opuštěná

do vichru kvílení a jeku vod,

a strom, jenž praská, keř, jenž stená,

s ní lkají o závod.

Lze věřit lásky žhavým polibkům?

Teď krůpěj deštná líbá po krůpěji

mé čelo, rty, jež bolestí se chvějí,

a líce zvyklé pouze jeho rtům,

zrak zvyklý jeho očí paprskům!

A vichr, jenž tu bouřným křídlem lítá,

na místo jeho paží teď mne chytá,

však jinak, než on klad’ mne v náruč mechu,

mne sklání k zemi! Slyš, ten příval vzdechů!

Ó jak má duše tuto bouři vítá!

Co chtít? Co doufat? Co si počít nyní?

Ó blesku, vítej, snad tvá rudá nit

mne provede zoufalství šerou síní,

jako jeho vedla jsem! – Být otrokyní,

kde vládnout měla jsem? – Spíš volím mřít!

Spíš klesnout v blesků tanci ohnivém

ve vzdoru svém, ve vzdoru svém!

Tak Ariadna úpí opuštěná

do vichru kvílení a jeku vod,

a strom, jenž praská, keř, jenž stená,

s ní lkají o závod!

Juž letí bouře! – Na vln hřebenu

to kmitlo rudě, jako hadi blesky

si klestí peřejemi křivé stezky,

ten šlehl v dub, ten skalní na stěnu,

ba les juž kolem v jednom plamenu!

Ha, jak to praská, sviští, stená, hvízdá!

Jen shazuj, vichře, rychle všecka hnízda,

nač má být láska a nač blaho ještě?

Ó byť mé slzy nad ručeje deště

se proudily, v mé vzdechy větrů jízda

byť hříčkou byla, vyrvu z duše svojí,

co nazývá se láskou k člověku,

a sama v skřeku ptactva, ve vln roji

chci státi tu, jak v moři skála stojí,

a zřít loď jeho mizet v daleku,

jak malý bod se pojit s obzorem,

své všecko v něm, své všecko v něm!

Tak Ariadna úpí opuštěná

do vichrů kvílení a jeku vod,

a strom, jenž praská, keř, jenž stená,

s ní lkají o závod!

Pryč, vzpomínko na chvíle sladkých něh,

na kouzlo lásky, sladká opojení,

kdy oči žhnou a valem krev se pění,

a polibky jak motýli kdy v rtech

se chvějí v těsném shluku na ústech!

Buď kletá chvíle, kdy jsem lásce klesla,

a z jeho klínu hlavu k slunci vznesla

se bojíc v studu pozvednouti řasy,

kdy líbal skráň mou, rozplítal mé vlasy,

co mořem zpěv táh’, v rhytmu zněla vesla,

a celý svět, ve západ stopen žhoucí,

byl něha, souzvuk, pokoj, lad a mír!

Vše zmizelo! Teď sotva ret můj mroucí

o nebes štít můž’ marnou kletbou tlouci

a volat k pomstě noc a blesků vír.

Duň, vlno, v skály hřímej příbojem!

Já sama jsem! já sama jsem!

Tak Ariadna úpí opuštěná

do vichrů kvílení a jeku vod,

a strom, jenž praská, keř, jenž stená,

s ní lkají o závod.

Ó Zéve, otče, který mračen směs

rozvádíš kolem země, aby vlahou

vzduch prosycen byl, který skálu nahou

odíváš netřeskem, pláň v rudý vřes,

své všecky blesky na loď jeho snes

a hromným klínem stop ji ke dnu moře!

A ujde-li, ty, světa na prostoře

jež lásku siješ, Venuše, má matko,

když v loktech jiné bude sníti sladko,

jej otrav polibky a moje hoře

mu nasyp do snů, štvi jej změtí hadů,

mých výčitek, a rozsápej mu hruď,

mé kletby hrom ať jeho stíhá zrádu

od Thule poslední ku řekám Hadu,

jej výkřik můj vždy k novým žalům vzbuď!

Ty, bouře, ale na má ňadra sem,

svou kořist vem! svou kořist vem!

Tak Ariadna štkala opuštěná

do vichrů kvílení a jeku vod,

a strom, jenž praská, keř, jenž stená,

s ní lkaly o závod.