Nářek husy.

Ach, já husa nebohá!

Což jsem medle provinila?

Že mne čeleď dvounohá

Šatem hlupství přiodila.

Nežiju co filosof

V skromnosti a v klidném tichu?

Já nešířím žádných slov,

Aniž znám jakousi pýchu.

Noviny sic nečítám,

Ani spisy Liviusa;

A však přec si nenechám

Přezdívati: Hloupá husa.

Duch můj není veliký,

A rozum jest trochu kusý;

Kéž by však tvor všeliký

Zřídil žití své dle husy.

Trávník temně zelený,

A pak kousek kalužiny,

Někdy oves zvedený –

Jsou mé celé hodoviny.

Deštíček když útěchu

Na žíznivé pole cedí,

Neutíkám pod střechu,

Oko vděčně k nebi hledí.

A když mi lid vězení,

Ba i krutou smrt vyměří,

Dám mu chutnou pečeni,

Dám mu sádlo, brky, peří.

Rcete, lidé učení,

Jenž se vtipem vychloubáte:

Jsou to medle znamení,

Že mne houpou nazýváte?

A ty krásné pohlaví!

Netrp křivdu krutou dále;

Netrp, by muž svéhlavý

Jmenem mým tě tupil stále.

Pakli křivdu nezmění,

Vyšli k němu s mírem posla,

A na důkaz smíření

Obětuj mu třeba osla.