Nářek.

Prostor dál se hloubí a čas dále letí,

lépe nemysleti;

efemero pouhá, co je tvoje touha?

Sen a hříčka dětí!

Z tmy jsi vyšel, do tmy vrátíš se zas jednou,

ruce tvé se zvednou

stokrát v žití pídi, kdo tě slyší, vidí,

zná tvou muku bědnou?

Máš-li ohlas jeden v svůj kvil v živlů zlobě?

Kdo dal ruku tobě?

S účastí kdo matky, z tvorů, z hmoty, z látky

přivinul tě k sobě?

Slyšel’s ve svém smutku ve svých nocí bdění,

ve svém zápasení,

že kdos cítí s tebou, když tě zmije střebou?

Není duchů, není!

Zůstaven sám sobě svíjíš se a vztekáš,

světy snů svých těkáš,

sražen k zemi dolů v úzkostech i bolu,

stínů jen se lekáš!

Chtěl jsi pravdu, dobro, stálý vzlet a lásku,

dal’s jim život v sázku,

co máš, blázne, z toho? Nepřátel jen mnoho,

v čele vlastním vrásku.

Sklíčkem byl jsi pouze v kaleidoskop zjevů

v radosti i hněvu,

začal’s, kde děd přestal, a syn tě již ztrestal

prvním při záchvěvu.

Nahrazen jsi snadno na divadle světa,

krátká prchnou léta,

budeš v posměch mládí, jež cíl jiný vnadí,

jiná zářná meta!

Staroch budeš, žebrák po své dlouhé práci,

jež se v písek ztrácí;

všecka tvoje snaha, komu dnes je drahá?

Umři v resignaci!

O Bohu co řekl Spinoza, víš přece,

mříže znáš své klece:

Nemůž’ milovati, nemůž’ záští vzpláti –

Co chceš, vlno v řece?