Národ Církví blah.

Podivní mudráci, jací jste chudáci!

Co ten z vás zastává, onen hned vyvrací;

jaký to zmatek!

Kam to až dospěla učenost domnělá?

A kam se blaživá nábožnost poděla

otců a matek?

Rozum svůj sbírejte, bělmo si stírejte,

oči své otevřte, kolkolem zírejte

na národ drahý.

Vychládá útroba, množí se hniloba –

smutných to učenců děsivá výroba,

jaké to snahy?

Nic vás to nemate, Boha že neznáte,

pro Jeho Zjevení víry že nemáte?

Dřímáte sladce!

Opření o čísi předsudky, o spisy,

„zlato mám“, voláte hledíce na kysy*),

jde vám to hladce!

Každý si libuje v tom, co mu zjevuje

rozoumek maličký, v tom, co vtip slibuje;

jaká to bída!

Druhu druh směje se, nad každým vypne se,

od svého mělkého náhledu nehne se,

kam pak to hlídá?

Národe ubohý, tobě-li mátohy,

smyšlenky jalové pomohou na nohy?

Běda nám, běda!

Od každé hodiny, města i dědiny,

vede hloub v močály, v nevonné bažiny,

nepravá věda.

Svornosti nemáme, marně ji hledáme,

v zármutku, v útrapách pomoci neznáme,

nezříme těchy.

Kdo že dá národu, ze zlého podvodu,

spasnou a blaživou, trvalou svobodu,

blahobyt plechý?

Svornosti základy drobí se v záhady,

společnost různí se ve sborky bez vnady,

všude je vřava;

jak se vlast zachrání, soupeřům ubrání?

Který váš sboreček nástrahy odstraní?

Schází vám hlava!

Kristus pln veleby vévodí na nebi,

on jen zná národa časové potřeby,

spásu v Něm máte!

Pohrozí příšeře, pokoří soupeře,

národ náš obhájí, výhost-li nevěře

rozhodně dáte!

Sami nám přiznáte, síly že nemáte,

přece však nemoudře zastavit váháte

nevěry proudy;

Chcete-li národu ve vlasti obvodu

zničiti blahobyt, pokoj a svobodu

Božími soudy?