NÁROD SOBĚ.

Pod ochrannou paží Apollina,

pod posvátnou patou věčných Mus

v modro nebes tu své čelo vzpíná

svatý kámen, české vůle kus!

Naše – naše Divadlo tu stojí.

Výtrysk naší síly v kameni –,

krb, jenž, jednu rodinu, nás pojí

v živém jasné lásky plameni.

Chrám snad velebnější Parthénonu:

než svým zjevem, k srdci mluví víc

čistým nadšením těch milionů,

jež jej dvakrát vznesly slunci vstříc!

Nuž, zde stojí. Nad ním mraky letí,

letí snové z chatek vzdálených...

Pod ním řeka Praze ku objetí

plesně pílí s pluky proudů svých,

od něho se Prahou šumně valí

denní, pestrý, zvyklý města chvat – –

Klio však tam na zdi líc svou halí,

snivě touží v dálku, kde náš hrad.

Až tam jednou vstane, tak mám víru,

jitro slávy –, Musagétés sám

vnoří božské prsty ve svou lyru,

všecky Musy svede dolů k nám.