NÁROD

Od Bílé hory až po Chemin des Dames

poznával bolest ve všech podobách

po tři sta let,

bez jediného druha, opuštěn a sám,

hřán láskou k vlasti tápal v temnotách

tak chud a bled,

a znovu rostl, sílil, vydal květy,

zasáhl ve chvíli, kdy děla s kulomety

měnila svět,

a silen, hoden toho, co teď chtěl,

vykřikl do světa, jenž hřměl,

své právo.

Od osmadvacátého října na svém pán,

úsečným, usměvavým gestem přeraziv

habsburský spár,

pevně a zraky světa sledován

ujal se správy měst i niv,

utlumil žár

v svém nitru, kde hořelo jak v dole,

chopil se práce jako poutník hole

a v doby var

vykročil nezlomený tíhou břemene,

jha, z něhož tryská svěžest pramene,

svobody.

Leč přijde den, kdy doba přichází

a jako osud přísná povinnost

stavěti byt,

byt národu, jejž v proudu bez hrází

udržet může pouze jeho ctnost

a věrný cit.

Na retech statisíců otázka se chvěje:

Chápete vítr, který světem věje,

a zraků svit?

Řítí se trůny, zřítí se i víc.

Jen jedno živí klidný úsměv zřítelnic:

Spravedlnost!