NÁRODA ČESKĚHO SKOK

Co ti Frankfurťáci zvedaj' bradu?

Co Bachantů náběh znamená?

„Český rod, na Němcích zpáchav zradu,

z Evropy prý vypuzen být má.“

Tak v německých cajtunkách to znělo

a to všecko pro tu komedii

horem pádem do Frankfurtu spělo.

A hle, hradu svého na prostoru

německá si hledí kultura;

kolem něho plno germanisátorů –

copošosáctví in natura. –

Němo bylo –: tu kultura kyne,

a hned tma systému starého

světlem mladé konštituce zhyne.

Vyjdeť národ český; z očí jemu

láska, nevinnost i poklid plál;

dada čest „piltunku“ německému

přec však rodnou hrdost zachoval.

A lid trne – podivením hoří;

„Milost!“ ze sta evropských úst zní;

„Pomstu!“ řvou ti germanisátoři.

„Poslyš, z čeho Němec tebe viní,“

počne kultura a zmračí tvář,

„pakli myslíš, že ti křivdu činí,

řekni do očí mu, že je lhář!“

A jak valná řeka s jezu hučí

takým vztekem Bachantů všech hlas:

„Odrodilec, zrádce náš jest!“ zvučí.

„Vyhoď ho, Ó mocná Germanie,

proti nám národy popudil,

do Uher, do Polska, Horvacie,

do Vlach oheň národnosti vlil!“

Načež paní: „Marš, s tou hloupou nací,

národ musí zapřít sebe sám,

sic je ztracen pro germanisaci.“

Aj, tu dí Čech: „Dobrá, šest a dvacet,

nebudeš mi jezdit po hřbetě?

Než však řekne Evropa mi: tacet!

a než bloudit počnu po světě,

dovol, bych před tebou jedenkráte

na svém oři projeti se směl,

jehož Čech ctil v době staré, svaté!“

Soudcové dí trpce: „Má se státi;

bychom však se před tou mrchou tvou

v zemích poněmčelých nemuseli báti,

nechť se všem tam uši pozacpou!“

Čech teď po kulturních povolení

osedlal si kůň – svou milou řeč,

jenž zas tloustne dobrém při krmení.

Když tu shledal Čech příhodnou chvíli,

vskočil na kůň jako bohatýr;

„Pá, řekněte, že tu Češi byli!“

a kůň – řeč jej vnesla v dějin vír.

„Ba, tenť skonal, a nevstane více!“

Němci dí; – však hlednouc do světa

spatřili živého jej – v politice.