NÁRODNÍ BLAHOBYT.

Velký Václav (nech ho ležet, pane)

slavný příklad potomkům svým dal,

pěkných volů stádo spočítané

poslušně, když Němcům posílal.

Během času povinnost ta přešla,

volů doma spousta zůstala,

a tak z toho do budoucna vzešla

pro nás všecky škoda nemalá.

Svoji ku svým! To se snadno řekne,

nepociťujem-li nadbytek

a tak víme, že by bylo pěkné

daní zase dávat dobytek.

Máme zrovna exempláře skvělé

– kdo má oči, ten je uhlídá –

měně v duchu jsou a více v těle,

jak to čas a dobré bytí dá.

Rohy mají od přírody řádné,

mnohý plusem ještě parohy,

vybírání hravé je a snadné

pod blankytem české oblohy.

Stačí pohled na národní žlaby,

v nichž se třpytí zlaté papání,

marně k němu chce se dráti slabý,

silný vždy ho trká, odhání.

Pivovary, záložny a banky

rohatými obleženy jsou,

ať už Václavy anebo Janky

ze zvyku se také jmenujou.

A tak je to pěkná podívaná

od Krkonoš dolů k Šumavě,

jak Čechie, cudná Slavská panna,

nahá je od paty ku hlavě.

Její krásu, bohatství a statky

rohatí si klidně rozdělí,

místo aby na národní jatky

jsme je bez váhání věšeli.

Vývoz proto nutno znova začít,

k povinnosti dávné uznat vztah – – –

ale strach mám, že už nelze stačit

vyvézt voly vzrostlé po Čechách...