Národní píseň. (II.)

Mák v polích kvet a rděl se,

a zrálo obilí.

Po klidu zatoužil jsem,

tam venku na chvíli.

A s úsměvem jak šel jsem

pod modrou oblohou,

ji plačící a smutnou

jsem potkal ubohou.

A děla mi, že navždy

odchází od lidí,

že v nízkých staveních tam

jí rádi nevidí.

Že jiných vděků teď už

prý vábí dívčice,

a příliš prostičká je

prý její suknice.

A teskně zahleděla

se k horám v modrou dál – –

sesmutněl tichým žalem,

kdo tak ji miloval.