Národní písni!

Národní písni, skřivánčí ty hlásku,

jenž mírným dechem vzlétá ku nebi,

svým sladkým tonem nítíš v srdci lásku

a duši topíš v moře veleby.

Tys poupě jarní, růže letní živá,

má prvosenko s rosou na čele,

tys vlaštovička volná, švitořivá,

můj prostý kvítku mysli rozchvělé.

Ty modlitba jsi, národů všech věno

a mluva jejich plná lahody,

co tebou bylo jednou vysloveno,

vždy sladce dýše ňadry přírody.

Tys dumnou věstí po národních luhách,

mladistvá, svěží, lehká gazelo –

Ó jak je smutno ve tvých snivých duhách,

a ve tvých loktech zas jak veselo!

V tvé tony národ svoje tužby vplétá,

tys mravů jeho věrné zrcadlo,

a tyli hyneš, rána jemu kletá,

neb ztrátou tvou mu srdce uvadlo.

V tvých lahodách se dívčí touha leskne,

kdy za miláčkem letí vzdáleným,

sen jinochův a jeho dumy teskné

se v tobě kryjí kouzlem tajeným.

A mužův hrdosť, žen půvabná krása

i dětský smích a starcův žal i stesk

z tvé jasné hloubi září, pláče, jásá,

a bude zářiť věčně její lesk.

O písni písní, nesmrtelná písni,

jež od úsvitu až do zory zníš,

vždy ulevujíc lidu mého tísni,

ty o všech bolech i radostech víš!

Ozvěno tichá, kráčej vlastí mojí,

jak anděl strážný opatruj náš lid,

tvůj tklivý dech ať jeho rány hojí,

slaď jemu život, šlechti jeho cit!

Kéž navždy tebou stesky jeho zblednou,

dej víry jemu, štěstí, posily;

vždyť z jeho srdce vykvetla jsi jednou

jak na lučině kvítek spanilý!

Vždyť z jeho duše vyproudilas hravě

jak Afrodita z okeanských vod –

Ó písni písní, těš jej po únavě,

by tebou slavil velký, Boží hod!

Vždyť z jeho mysli vyšlehla jsi bleskem

a rozletla se v dravý žití vír –

Ó písni věčná, žij mi v lidu českém,

by jemu kvetla síla, blaho, mír!!