Narození.

Vesnický sál nízký, dlouhý,

oprýskaný, učazený,

řad v něm stolů rozviklaných,

kol nich muži, děti, ženy.

Nad vším těžký oblak kouře

komihá se, vlní, zmítá

a v tom světla mrtvě planou,

jak by v oblak těžký vbita.

Nové davy, nový příval,

dusno roste každým mžikem,

otrávený vzduch se chvěje

výsměchem a divým křikem –

a kdo dovnitř nemůže již,

u sudů si v síni sedá –

všude zraky rozjiskřené,

tvář strhaná, žlutě bledá.

Dvě zde strany zastoupeny,

dobře je ten rozdíl znáti!

V prostřed sálu kol dvou stolů

sociální demokrati

v slušných šatech, vymydleni,

sestrkali k sobě hlavy,

šeptají si a jen časem

přehlížejí kradmo davy.

S ostatních však špína kape,

bluzy mají rozedrané,

obličeje plné sazí,

z nichž běl oka divně plane, –

z továren to nádenníci,

dál’ z cihelen pomahači,

a pak lidé, na jichž titul

žádný slovník nevystačí.

Devět hodin. – Z prostřed sálu

kýs hlas táhlý volá zvučně:

„Ticho, bratři, chci zde říci

bez frází vám, věcně, stručně,

že náš rozpor nahodilý,

jež tak mnohé svádí, mate,

nevznítili – jak se praví –

sociální demokraté.“

A mezitím co se sálem

chvějí tato zvučná slova,

muž už štíhlý na stůl vstoupil,

rukou máv’ a volá znova.

A hluk zmlká, tichne, chabne,

jenom v síni ještě duje,

pak i tam však odumírá.

A muž v řeči pokračuje:

„Tvrdilo se mezi vámi,

soudruhové, braši milí,

že dělníci nádenníky

při stávce prý opustili,

na vás že jsme zapomněli,

ba že v oné vážné chvíli,

zradili jsme starý program

a vás bídně obelstili.

Pomluva to, jež se musí,

v prsa žhavým ostnem vrýti,

věřte mi, že naše srdce,

upřímně vše s vámi cítí,

sami jste vsak byli vinni,

nesvorností rozvráceni,

a kde není pevných svazků,

tam i úspěch možný není.“

A co řečník takto vichří,

slova snuje na rtu bledém –

do sálu se davem hustým

tlačí ďábel se sousedem.

Přišli oba přestrojeni,

hadry s kabátů jim visí,

na kloboucích rozmačkaných

mastnota se s blátem mísí.

Sotva řečník slední větu

dořekl a oddých’ sobě –

v tom už ďábel zařval dravě:

„Hlupák by jen věřil tobě,

vše, co pravíš, lež je pustá,

na uzdě vás drží páni,

skáčete, jak oni hrají,

jste jim všichni zaprodáni!“

Řečník trne, nenadál se

také řeči urážlivé,

lapá vzduch, chce mluvit znova,

než však moh’ – už ďábel dříve

na stůl skočil mezi sklenky,

ruce vztáhl a zas volá:

„Nevěřte těm povýšencům,

jež hned panský úsměv zdolá!

Hlásali dřív revoluci,

teď se ale za ni stydí,

nabrali si mezi sebe

řad učenců, lstivých lidí,

však věděli dozajista,

proč je v kruh svůj mají zváti –

vzdělanci ti za žold panský

všecko zdusí, všecko zhatí.

Smaží novou theorii,

plnou babství, plnou zmatků,

do těla vám místo krve

vhání kal a syrovátku –

od těch lidí v hebkých šatech

s hladce oholenou lící – –

od těch spásy nečekejte,

parobové, nádenníci!

Nejsou těmi, jimiž byli

sociální demokraté,

lichý tlach jim mozky plete

a lesk zlata oči mate –

šlechta se z nich vyklubala,

jed jim pýchy v prsou roste,

proklínají vaše hadry,

vaši čest i srdce prosté.

Pohrdají vaší prací,

úškleb pro vás mají sterý,

podpatkem se otírají

o chudobné vaše dcery –

zapáchá jim vaše jizba,

protivné jim vaše žaly,

tisíckrát spíš než-li s vámi

cítí oni s ziskobrali.

Proto pryč, pryč od těch lidí,

jež nás vlekou v život klatý –!

Vztyčme sami prapor bídy,

vzbudujme stav nový – pátý!

A náš program? – Zde ty cáry

a mozolné naše ruce!

Naše cesta k době spásy?

Revoluce, revoluce!“

Jak ta slova vzduchem šlehla,

dav už divě řve a řičí:

„Revoluce, revoluce!“

sta rukou se vzhůru týčí,

někteří se v prsa bijí,

jiní jak by v rvavé muce,

vlas si trhaj’ – při tom křičí:

revoluce, revoluce!

Darmo volá první řečník:

„Nevěřte té mrzké báji –

vrah to podlý – –“ Slova jeho

v hluku mřou a zanikají.

Ďábel se stolu již skočil,

v ruce žlutý hadr třímá,

ven se žene a lid za ním

do vsi, která v temnu dřímá.

„Na továrny!“ někdo prudce

z hlučícího davu volá.

Ale ďábel v to už ječí:

„Napřed přece do kostela,

musíme se nejdřív modlit,

očistit se se všech hříchů – !“

A zástup se za ním valí

za jásotu, vzkřeku, smíchu.