Narození motýla.

Být zlatým motýlem

a houpat z niv se k stráním –

jak dávno prsou mých

juž toužným bylo přáním!

Toť sen můj býval nejkrasší,

kdy mladým posud listem

jsem chvěl se ještě předloni

na květem těžké jabloni

u jarním vzduchu čistém...

Ba i když v jeseň pak

čas blaha mého minul,

a v října smutných dnech

já zvolna chřad’ a hynul,

až od milené haluze

mne urval vichřic nával – –

i tenkrát v poutech ciziny

v sen jara svého nevinný

jsem doufat nepřestával...

Pak zasul již mne sníh

a svět kol mne se šeřil – –

leč v chumli bratrů svých

já přec jsem ještě věřil,

že Bůh snad kdysi vyplní

mi přání moje skromné,

že v motýla mne promění,

a zlaté jaro v nadšení

že přijde pak si pro mne!

I spal jsem... A hle, – dnes

máj zbudil mne svou zvěstí:

„Vstaň lístku, vstaň a vzleť

a poznej svoje štěstí:

již nožky máš a křídel pár

a sluncem tkané šaty

a o čem’s prv tak dlouho snil,

máj rázem dnes ti vyplnil – –

– jeť motýl z tebe zlatý!

Teď sladkou volnosť máš

i v lásce své, i v letu,

teď v háji spatří rád

tě každý kalich květu,

a každá růže spanilá

po rtech tvých bude toužit,

jak nad niv kyprou zelení

tě shlédne v tichém víření

pod jarním nebem kroužit“...

A věru, div se stal! –

já prvně dnes již mohu

v číš nebes lazurných

se vznášeti až k Bohu,

smím k horám, k slunci, k oblakům,

kam rozmar chce mé touhy;

smím stihnout juž i vůlí svou,

kam člověk smí jen modlitbou –

– a jsem jen motýl pouhý!

A tak co prsou mých

kdys vroucím bylo přáním, –

se stalo! – motýl jsem,

a vzlétat mohu k stráním,

nad světem šírým vysoko

se v modru koupat čistém,

i nad svou plesat jabloní,

kde byl jsem ještě předloni

jen smutným, snícím listem!