NAROZENÍ PÁNĚ.

Stáj skrovným ohněm za noci se rděla,

kdy Spasitel se naroditi měl;

vtom slastí Maria se rozechvěla

a nadpozemský jas ji obestřel.

Jak holubice od země se vznesla,

duch její vzletěl rajských do výšin;

když k sobě přicházejíc k zemi sklesla,

již u nohou jí dřímal ždaný syn.

V prach poklekši naň v němém zbožňování

a zanícena upírala hled

a tušila, že ráj se k lidem sklání

a radostí se chvěje celý svět.

Sluch její okouzlilo divné znění

jak píseň živočichů, rostlin, hvězd

a tlukot srdcí lidských pokolení:

„Tvým rozencem vše obrozeno jest.“

Cit pravil jí, že potáhne syn její

vše dobrá srdce do své blízkosti;

než pomýšlela čím dál úzkostněji,

zda slušně ve chlévě jej uhostí.

Tu vetché jesle se jí namanuly,

jak chtěly by k ní tiše promluvit:

„Rád Boží Syn se v naše lůno vtulí,

by nalezl v něm chudých blahý klid.“

I sláma v jeslích skromně zasvítila,

jak pravila by, tajíc toužný vzdech:

„Jak ráda bych mu za podušku byla

a změnila se na hebounký mech!“

A krotký osel, jenž stál za jeslemi,

krk vztáhl k líbeznému dítěti

a pravil pohledem: „Teď i tvor němý

smí svému původci se klaněti.“

Kdes v koutě vyvstav, do pozadí jeslí

vůl statečný se k oslu přiloudal;

jaks pyšně rohy vzhůru se mu nesly,

když dbale na děťátko oči pial.

Než od dítěte, chlad jež rozechvíval,

zrak pozorlivý k matce zdvíhaje

tak tvářil se, jak starostí by znýval

a chtěl jí říci: „Pánu zima je.“

To matka vystihla a do volání

hlas její dal se citem prochvělý.

I přiběh’ Josef s povznesenou skrání

a v rukou plénky se mu bělely.

Máť zavinula dítě v plénky sněžné

a v jesle položila napospěch

a jesle za lůno mu byly něžné

a suchá sláma za hebounký mech.

Vůl, osel nad jesle se naklonili,

že mohli dechem rozeňátko hřát;

k nim Josef klek’ a šeptal štěstím zpilý:

„Ó Synu Boží, vítej tisíckrát!“

Když pak se k jeslím s úctou srdcejemnou

i matka přitulila spanilá,

v tu chvíli nevídaná zář noc temnou

kol jeskyně i nad ní zjasnila.

V té záři andělé se rozepěli,

jež slýchala máť Páně v ekstasi,

a zanedlouho, chvatem uzardělí,

v stáj vnikli pastýřové přeblazí.

Jak na povel se vrhli na kolena

ti nízcí, neznámí a nesmělí;

teď konečně jich žádost ukojena

v tvář tváří pozřít Vykupiteli.

Co na něm oči tkvěly, božské robě

zrak otevřelo s libým úsměvem,

jak vítalo by vlídně všecky k sobě,

kdo přiklekli a radují se v něm.

A Marii ten úsměv oblaživý

jak paprysk divotvorný v nitro pad’

a ve svém světle na nový div tklivý

jí v budoucnosti dal se zadívat.

Hle, místo jeslí oltář před ní září

a na něm stánek posvátný se skví,

v němž její syn, jsa ztajen lidské tváři,

je vězněm svého lásky království.

Lid nesčíslný k svatostánku kleká

a neustává krále vzývati

a král, jenž dnem i nocí naň tam čeká,

jej láskou neskonalou bohatí.