NAROZENÍ SAKUNTALY

S hor nedozírných výše Ganges padá,

to věčný příval, vodopádů řada,

tříšť démantů, v nichž sta a tisíc duh

se láme, pojí, propletá a snoubí,

tůň perlí, kterou amethysty vroubí,

a v hymně té zní tvorstva věčný ruch.

Od staletí přes hlavu Mahadevy

svůj řítí ples a divoké své hněvy,

kam on hne kšticí, proud se nakloní,

když slunce v mraku, z vody záře tryská,

jak sluncí sta by plálo, tam to blýská,

mrak zlatem vzplá, jak proud jen zacloní.

Přes hlavu Sivy, by očistil zemi,

tak padá Ganges ručejemi třemi;

zem rozbila by tato tíže vod,

by sám bůh nenastavil svoje bedra

a nezdržoval stavidla ta štědrá,

nad nimiž sup jak malý zmizí bod.

Ó chvíle spásy, mysterium divé!

Kdy Siva, s okem holubice snivé,

by spasil svět, tíž vod těch na se vzal,

kdy vida půst a trýzeň Baghirâty

zřel k obloze, zkad padl paprsk zlatý,

a slyšel hromový hlas: Val se, val!

A řeka, která étherem se lila,

v níž perlí věncem mléčná dráha byla,

hned spustila se s výší v hřímání,

proud sloupů kříšťalných, sluj zářná světla,

tak šuměla a kypěla a letla

a tancovala boha po skráni.

Ó sleť juž zcela, úpěl Baghirâta,

ó sleť a očisť zemi, řeko svatá,

ať může brahmin svoje viny smýt,

a ve výši sup stíhat blesků stopy,

a dole klidně píti antilopy,

a celý svět ať šťasten, blažen být!

Tu Siva jednu svoji kštici sklonil,

a s jeho hlavy valný proud se ronil,

tu proudů sta se rvalo v zápase,

tu šířil tok svůj, tu se úžil znova,

v sta struh se rozběhnul a brillantová

mha jako závoj nad ním nesla se.

A s řekou život na zem přišel jarý;

dav bohů nahoře skrz zlaté páry

se díval na ten div, a na zemi

dav poutníků vyšel z chmurných lesů,

pěl hymny své, svět oddával se plesu

jsa protkán lotosy a růžemi.

Jak stáda labutí se v podjeseni

na vodách kupí, tak zde vody pění

se v jeden chumáč pěny zářivý,

dál zkonejšen proud spěchá v mračnou dáli,

se během pravidelným tichý valí

a rozplývá po ňadrech Prithivi.

U strže té, jež z mlh jak z dračí tlamy

kol perly házela a drahokamy,

krok Viçvamitra velký zastavil;

děl k sobě: „Touto velkou bouří zkojím

bouř malou duše své, tou lázní zhojím

i bolesť, již mne život unavil.

Ó Bhagavate, zdroji světla, síly,

ó přej, ať ke mně tvá se milost schýlí,

ať zcela vnořím se v dno tvojich vln;

ó ty, kteréhož světla ručejemi

i stíny slují zkvetou liliemi

a východ v růžích zkvete čarupln;

Ty svojí nohou když se dotkneš moře,

ó Suryo, vln vzteklé, běsné oře

hned chytíš rozvlněnou za hřívu,

z níž brillanty a onyxy se řinou,

jenž ozáříš dna moře tůni stinnou,

že zvedá žralok hlavu v obdivu.

Ó víčka moje zmáčkni v svaté snění,

zdrť paměť mou a dej mi zapomnění,

u těchto vod tě zapřísahám, slyš!

ať psové Yamy, kteří v noci vyjí,

jsou přehlušeni hukotem vod, jež bijí

o stěny skal, div stačí jejich číš.

Já opustil jsem prales poustevníků,

kde papoušků sta poletuje v křiku,

kde na sněti se houpá opice,

já opustil břeh jezera, kde drtí

slon tělem rákos, v citu blízké smrti

kde nad vodami tančí jepice.

Chci klid a mír, tak hluboký a snivý,

jak tento zdroj, jenž zde přes hlavu Sivy

se kácí, očistiv zem v podsvětí;

dej, abych netknut zimou, vedrem, hlady

moh Gangu příval snésti svými zády,

by Nirvany mne shltlo objetí.“

Tak úpěl, vzdychal, modlil se král svatý

u přívalů se octnuv Baghirâty,

ve klínu hor, jež slují Himavan;

dál kráčel pak, až našel malou tůni

u zdroje Malîni, vzduch kol syt vůní

byl lotosů, jež kvetly se všech stran.

Zde, valné proudy, myslil ve svém duchu,

se konejší v svém bouření a ruchu,

vod zrcadlem zde spěje měsíc tich

a veliký; zde neuzřím, jak v reji

se Apsary při vzchodu otáčejí,

by mámily mne vděkem údů svých.

Skal strže nad sebou jak věže valy,

zde sotva uslyším, jak budí v dáli

se stáda slonů, by šla k řece pít;

zde mohu ztišen vzdálenými šumy

jak chci svou duši ponořiti v dumy

a kdy jen chci se v svatých vodách mýt.

Kdos ty, jenž jako bůh z vod vystupuješ?

Kdos ty, jenž jako lotos po nich pluješ,

že nevím, tělo jsi či oblaka?

Však chceš-li vědět, sluji Viçvamitra.

Den každý zřím, jak zde se koupáš z jitra,

já nymfa vod jsem těchto Menaka.

Tu velký král svou hlavu sklonil, dlaně

klad na prsa, a potom odhodlaně

se blížil, roucha políbiv jí lem.

„Jak chceš, mne trestej, hvězdná dcero bohů,

že smrtelník jsem odvážil se, nohu

v lesk proudu tvého vnořit, bídný jsem.

Však věz, že Bhagavata pečliv pouze

jsem hřešil, dítě v obrovské své touze,

chci napravit svou vinu milerád,

chci kamenem svá rozbit ňádra nahá,

v žár na jazyku proměň se mi vláha,

chci pět set let na jednom palci stát.

Nuž vyřkni trest a nech mne dále jíti,

na těle tvém, jež řasou pěny svítí,

já nesmím prodlívat dél zrakem svým,

můj vyslov trest a vnoř se k dnu své tůně,

zkad tvůj to dech lilijí vstoupá vůně,

jsa váben tichým svitem měsíčným.“

Proč dech tvůj, Viçvamitro, se mi brání?

Zář očí tvojich, královno, mne raní.

Proč zdráháš se z mých umývat se vod?

hleď v rákosí a uzříš steré stopy,

zvěř koupá se tu, snivé antilopy

a žirafy i gazel plachý rod.

Ty orly viz, již v nedohledné výši

se točí, k skalné slétají mé číši,

já ráda denně napojím jich tlum,

a stáda labutí a pelikánů,

když východ zlatou otevírá bránu,

k mým sletují se s všech stran ku břehům.

A proč jen tvůj, ó poustevníku králi,

krok chce se vzdalovati mezi skály;

snad ruší tebe moje přítomnost?

nuž chci se vzhroužit ke dnu svojí studny

a ob čas jen chci, jak svůj úsměv bludný,

ti ze dna na vrch házet perlí skvost.

Ó neprchej, ó stůj! – juž dlouho denně

jsem vídala tě, tvoje údy v pěně

vod mých vždy plály leskem nádherným,

z nich vstals vždy veliký a celý krásný,

tvá modlitba to byla, plášť tvůj řásný,

kol tebe vlnila se jako dým.

Ač bohyně a dcera nebes, paní,

jsi žena přec, víš, proč můj zrak se sklání?

jak oř se zmítá zas v mé hrudi žár

a jedna chvíle s tebou sto let smaže

z mé očisty – ach, odvrať sněžné paže,

skryj těla svého vzdušný lehký tvar!“

Dle vůle tvé jsem vhroužila se dolů,

nuž skrze vodu mluvme nyní spolu,

ký osud tebe k těmto vodám hnal? –

Z vod časem blysknul jejích ramen oval,

svůj Viçvamitra život vypravoval,

a nad horami velký měsíc stál.

To byla nyní velká pověst dlouhá,

jak vyhnala jej v široký svět touha

znát svět a život, hledat všeho zdroj,

od země k zemi, od krále ku králi,

až na kraj světů tří, v poušť mezi skály

a všady zřel jen závist, zášť a boj.

A unavený poznal příliš záhy,

jak malicherné lidské sny a snahy

se tříští o balvany nutnosti,

že jediné, co člověku zde zbývá,

je rozkoš zhynutí, cit, v kterém splývá

jak malá krůpěj v moře věčnosti.

Jak nejlépe jest na vše zapomníti,

vše s beder střást a malé svoje žití

v ten vnořit zdroj, jenž věčný beze hrází

se valí čas i prostor objímaje

a v kterém velikáni Himalaje

jsou hroudy, mravenec jež prochází.

Jak zvykl málo cenit každou ztrátu,

jak otevřel svá ňadra Bhagavatu

a třikrát svaté, věčné Illusi,

jak nad hlavou mu spěla větrů jízda,

jak v jeho vlasech ptáci měli hnízda,

jak hadům v jícen zřel on bez hrůzy.

A oni tupě zrak svůj smaragdový

naň upínali, jak by bambusový

byl časem ohlodaný starý kmen,

a kol jeho se stehen ovinuli,

a v lianech, které se po nich pnuly,

se houpali. Jak nad ním táhl sen

A víčka jeho tížil jako kámen,

jak z jeho k nebi pozvednutých ramen

si kondor velké hnízdo svoje splet,

jak jeho mláďata on krví živil,

když velká uletla, kterak se divil,

jak poprv vzdechem zachvěl se mu ret.

Jak jednou divoce byl vyplašený

kol praskotem a rykem, poděšený

jak po stu letech zas otevřel zrak

a zíral ve plamenů tůni žárnou:

Kol hořel prales a svou výheň parnou

mu dýchal v tvář a kouře černý mrak.

Jak ve zmatku zvěř v povyku a skřeku

kol něho uháněla na útěku,

tu stáda slonů, gazel, antilop,

nad nimi nohů, orlů, supů řady,

to sráželo se, bilo, třelo všady

a každý strom byl hořící jak snop.

A každý jisker déšť mu ve tvář střásal,

a k vřavě této vichr v tanci jásal,

kol řítily se kmeny staleté

a obzor ohněm rudnul jako jícen,

že zdálo se, svět celý hoří vznícen

od vzteklých Rishi tlupy prokleté.

Jak jeho nohy, které v skálu ztuhly,

když začly rudnout, dva řeřavé uhly,

on vzchopil se a dal se na útěk,

chyt za hřívu lva, který kolem pádil

a prchal – za ním dále požár řádil,

zněl praskot kmenů, zvěře ston a jek.

Jak dlouhou poutí přišel pak v ta lada,

kde s výše nebes velká řeka padá,

by očistila všechen trojí svět,

jak našel v zátoce tu tichou tůni

kol květy snoubenou a v jejich vůni

ji, Menaku, nejkrasší nebes květ.

Tak Viçvamitra velký vypravoval,

a nevšim si, že ne ramene oval,

leč celá bohyně se vznesla z vln,

a necítil, když dokončil svou báji,

že vlasy nymfy nad ním závoj tkají,

a liljí květ jej líbá čarupln.

Kles večer na zem. Gangu zářné duhy

svůj stlumily lesk, kolem spaly luhy

a měsíc, Kamy zářná pochodeň,

se houpal nad lesy jak opál bílý,

a zlatých much vír obletal v té chvíli

jak drahokamů deště starý peň.

A Viçvamitra spěl po břehu tůně

a z lotosů kol vznášela se vůně,

kdes skrytý v keřích myrtů bulbul lkal.

Dech noci rosný táhl po obzoru,

a modrý závoj balil každou horu,

a zlaté oči hvězdám otvíral.

A Viçvamitra k vodám sklonil hlavu,

v nichž západ zrcadlil svou celou slávu,

kles na kolena, jeho ret se chvěl,

cos šeptal dlouho květu modravému,

ten sklonil se k vod azurnému lemu

a brzy vodou ruch a ševel zněl.

A jak by druhý měsíc z vln se zvedal,

neb první odlesk svůj na vodách hledal,

cos šeřilo se v dáli bezmračné,

jak v slunce vzchodu zlatá pára vstává

nad jezero, tak zvolna, prokmitavá

mha vzletla a v ní tělo průzračné.

Ó paní má, hleď, já tě volám nyní,

na chvíli opusť šer krystalných síní,

jak svěží vzduch, jak vonný, tajemný!

Já nezavřel jsem k snění víčka ani

a již mír chorý v duši se mi sklání

a zpívá tam svůj nápěv dojemný:

Tvůj zlatý vlas jak čistý jantar hoří

a tvoje oko podobá se moři,

když Surya tam vetkne šípy své,

z tvých údů vůně sandelu se line,

z tvých ňader Bhagavatu dech se řine,

sám Kama velký v náruč tvou mne zve.

Já mlčím jen a skláním hlavu v bázni.

Spusť vlasy své, ať v plamenů těch lázni

smím okřáti, tak parný den byl dnes.

Hleď, rosa zavěšuje do leknínu

své perly, noc nad světem závoj stínů,

jak lásky náruč kyne tmavý les.

Já mlčím jen a ruce mé se chvějí.

Klid tichých vod jest na tvém obličeji

a úběl měkkých křídel labutích

na prsou tvých se leskne, ty se třesou,

hleď, samy květ svůj rudý vstříc mi nesou,

ó spusť svůj závoj v luny paprscích!“

Ó králi, králi, co mi činit zbývá?

Což neslyšíš, jak bulbul v keři zpívá,

jak vše se chvěje; kámen, květ i list?

Pojď milovat, dí perla ve svém kmitu,

v propasti kámen, hvězda na blankytu.“

Jen v lásce své buď pravdivý a čist.

Jen lásce své dej vše, co tvým se zove,

nach tváře své a rety korálové.

Své polibky, svých retů vonný květ.

Své objetí, cit, vášně sílu všecku.

Svou nesmrtelnost v oběť svému děcku.

A bohy zapomeň a celý svět!

Jak divým ohněm planou tvoje oči!

Jak kštice tvá se k boku tvému točí!

Pojď, půjdem spolu někam v tmavý les!

A šli, kraj v mlhu zahalil se celý,

jen hvězdy plály, ptáci v keřích pěli

a svět byl radost, rozkoš, vůně, ples.

Ó Radosti, na tužeb našich křídla

edenská krůpěji, jež v pádu stydla,

jsouc v chladnou slzu v tváři změněna;

ty paprsku, jenž z aureoly Brahmy

v tmy světa slákán pláčem, modlitbami,

proč hasneš dřív než jejich ozvěna?

Ó Radosti, tys zář, jíž hvězdy planou,

tys vůně květin, ty jsi rosy manou,

tys zrcadlo, v němž zhlížel se bůh sám,

jež sbor zlých duchů vyrazil mu s dlaně;

tak spadly střepy v naše zemské pláně

a život z části jen se jeví nám.

Kde jsi, ó dcero snů, na jakém křídle

ze světa prcháš, nymfo, v kterém zřídle

tvůj byt, kam noříš patu zářící?

Květ vadne z tvého padající klínu

a nikdo nemůž z lidských říci synů:

„Já k srdci přitisk celou, žijící!“

Sám Viçvamitra pod skalou stál němý

zrak pláčem zrudlý upíraje k zemi,

a ruce v světa čtyři končiny;

v svou duši zřel, jež dříve hrda, čista

pro lásky cit neměla více místa

v svém lotosovém rouchu neviny.

Zda byl to sen? On nevěděl, jak báje

vše bylo mu, i obři Himalaje,

jež hrdou skrání čněli do oblak,

i Gangy hřímající vodopády,

u jeho nohou tigr řvoucí hlady,

nad jeho hlavou v mraku supů mrak.

Na nové pokání a očistění

on přemýšlel a v těžké jeho snění

ruch vod zněl jako soudu hrozný hlas.

Číš míru, z které jižjiž mohl píti,

teď luny srpem v oblaku kdes svítí,

jak před lety on ubohý jest zas.

I schvátila ho síla odříkání;

vstal, bambusu kmen vytrh mocnou dlaní,

ni neohled se, zašel ve klín hor,

jak vyhnanec šel z těchto stinných tesů –

a jemu v patách smál se zástup běsů,

šel – jako padá zhaslý meteor.

Kdo, Vino, nejprvnější tebe zplodil?

Zda Kali sám tě ze msty na zem hodil?

čím bohové jsou tvojím před zrakem?

Ty soudíš vše a tvůj hlas neúprosný

zní řadou věků, nádech tváře rosný

před tebou bledne jako zázrakem.

Kdy rodíš se? Člověk se k tobě blíží,

jda v kruhu jak slon, který šlape rýži,

jak v jícen chřestýše se kácí pták.

Jest kolébka tvá v kadeři, jež padá?

jest v úsměvu, v němž boha srdce hádá?

jest v paprsku, jímž hoří číš i zrak?

Či, nejhorší zlých duchů, těkáš v polích,

na stromů suchých hnízdíš větvích holých,

jsi jedem, v květném jenž spí kalichu?

Ó šťastný ten, kdo v svaté vnořen dumy,

jak včela z všeho med jen píti umí

a jako lotos žije po tichu!

Tma spadla s nebe. Mračna v divém shonu

se choulila jak stáda divých slonů,

když zuří v sítí v běsném chumáči,

déšť s oblak lil se jako věčný příval,

řek bys, že nový Ganges na zem splýval,

rej vichrů cedry rval i bodláčí.

Na holé pláni v troskách divých skalin,

jež protkávalo sem tam hloží malin,

a k níž se časem snesla oblaka,

jsouc nazpět mezi bohy povolána

a čekajíc, až nebes zlatá brána

se otevře – tam stála Menaka.

V tom blesk sjel k zemi jako paprsk zlatý,

a jako velké slunce Bhagavaty

tvář bleskla mračnem tím se na chvíli.

A Menaka, již zář ta oslnila,

v té chvíli svaté hrůzy porodila –

Tak život klíčí z lůna mohyly.

A v zlatém voze bůh ji k sobě strhl

v té chvíli, v které tebe na svět vrhl,

ó dítě písně, hvězdo východu,

ó kněžno lásky svaté, Sakuntalo!

Proč neodila jsi, ó tvrdá skálo,

se v mechů vonných hebkou lahodu?

Však Láska věčná, nesmrtelná, živ

tě střežila, by tigrů smečka divá,

ti nemohla v svém vzteku uškodit,

nechť sápe se a hladem lačná vyje,

ta Láska tobě, dítě poesie,

jež zrodila tě, též podala štít.

Hle, z Himalaje hnizd jak se to kupí

a slétá davem, káně, orli, supi,

jak bijí křídly, kterak jásají,

jak obletují tebe, divů dítě,

bdí v noci u tebe a na úsvitě,

do lože peří s křídel střásají.

A když ta smečka šakalí a vlčí

se sápe již, když k tvému pláči mlčí

tvůj otec v poušti, matka v nebesích:

tu supů stádo na křídla tě chytne

a ve triumfu ve mrak s tebou lítne,

tě kolebá na křídlech mohutných.

Ó symbole, ó víro, dive, taji,

zrak oslněný co čte v tvojí báji?

Mrak supů visí nad skal útesy

a s něho Soucit božský k zemi slétá,

to příští velké náboženství světa,

jež v objetí zem spojí s nebesy.