Nás anděl nemoh’ z ráje hnát...

Nás anděl nemoh’ z ráje hnát,

když hroziv stál u jeho vrat, –

my neznali té záře:

náš teprv potom povstal rod,

když člověk začal země plod

dobývat v potu tváře.

Ať jiný na ráj vzpomíná,

ať pravda to, či vidina,

nám kraj to málo známý:

nám naše země dostačí

a ráj bychom si nejradši

z ní udělali sami.

Až do ráje se půjde zpět,

toho as anděl vpustí hned,

kdo kdys tam býval pánem –

z nás as mu není nikdo znám,

i po smrti se věru tam

snad ani nedostanem.