NÁŠ BASAŘ.

Zabručel basař na struny

a svolal všecku chasu –

„Nemyslete, že od mládí

již tady hraju basu.

Na rynku hudbu verbujou,

a hned mi dali čapku;

tam buben, housle, piva dost,

to teklo jak po žlábku.

Však scházela jim píšťala,

by hudba šla dle noty,

já nafouk’ tvář, a skákali,

div neztratili boty.

My kudy táhli do města,

tam zůstalo vše státi,

a ať si bubny spustily –

píšťalu bylo znáti.

My kudy táhli vesnicí,

již chasa po nás pásla,

kdy já však vytáh’ píšťalu,

ves na mne se jen třásla.

A děvčat vždy co komárů:

tu bzučely, tu štíply,

já pískal, dokud stačil dech,

ty všecky na mne líply.

Tu přišla s výše ordonanc,

že táhnout máme k boji,

zazněly trouby, prim i bas,

a už jsme byli svoji.

My táhnem. Nepřítel co mrak

a jako bouřka ryčí;

čert vynašel ten lijavec,

že z něho koule fičí.

A nastal u nás boží soud,

lid padal jako morem,

bombardon již nám vale dal

a tambor ležel horem.

Již všecka šarže pobita,

ten tam fagot i plechy,

náš vůdce lomí rukama –

jeť ztracen, bez útěchy.

V tom zpomenu na naši čest,

na přísahu a krále:

já do ní fouk’, já na ni písk’ –

a vše se hnulo dále.

Nepřítel v zmatku, na ně my,

on pustil zbraň a prchá,

u boha pardon jedině –

my vítr, kdy slámu drchá.

My stanem tu co vítězi,

armáda celá v pláči,

a vůdce, ten mne objímá,

co rameno mu stačí.

Tak v pokoji, tak ve válce

mou pištku bylo znáti,

a kdyby dnes mi stačil dech,

jej neznám, kdo mne zvrátí.“

Ach, ouvej, škoda píšťaly,

že více nezazvučí;

mladí to po něm neznají,

a staří, ti jen bručí.

Však od jakživa bývalo

a bude do všech časů,

že mladý píská klarinet

a starý řeže basu.