Náš dědeček.

Zřím dnes ještě starouška, jak jsem ho znal,

už vetchého jako z páry;

má na klíně lipský kancionál

a na očích okuláry.

Vždy nejradši, hle, tam u kamen

své staroby mráz si shřívá

a od začátku až po amen,

pln blaha, jen zpívá a zpívá.

I pěje a plesá, že jest si jist,

jak skroceno peklo i ďábel

a jak bude přemožen Antikrist

a jak bude poražen Bábel.

A my, drobná chasa, jsme samý sluch,

až dech se nám každému tají;

my myslíme, jakou to radosť má Bůh,

že dědečka rty to tak znají.

A když si své žalmy přezpívá,

tu srdce nám jen jen hrají;

tu pohádka z úst jeho zaznívá

a tu teprv jsme jako v ráji.

O Samsonu povídá, Jeftovi,

a David jak porazil soka;

o Husovi, o bratru Žižkovi –

a tu se mu jiskří z oka.

Tak povídával a tak si pěl

v těch svízelech sešlého stáří;

pro každého na rtech útěchu měl

a úsměv v té zbrázděné tváři.

Až jednou – my děti jak častokrát

jsme shlukly se kolem kmeta;

leč stařeček nechtěl už více nás znát

a po zpěvech bylo veta.

I zaplakal každý, kdo starouška znal.

Tak tichounce skonal jak z páry;

měl na klíně lipský svůj kancionál

a na očích okuláry.