Náš erb.

Náš rodný erb, ten tvrdého je slohu,

jej první šlechtic marně v štítu hledá,

jak na nás přešel od dědova děda:

klas potem zrosený a větev hlohu!

Dlaň ku pluhu a v prsť hluboko nohu

my tiskli od věků, a králi nedá

ni kníže, co mu dala naše běda!

– a král tak čistou nedá duši Bohu.

Tak nosíme ten erb svůj tisíc roků;

však meč a ostruhy, my též je známe:

kde který v štítu, dřív byl v našem boku!

a ostruha dřív plouhala nám hrudu:

– A také na své heslo něco dáme:

„Zde byl jsem věky, a zde také budu!“