Náš host.

Ponocný pískal. Děvčat smích

zněl ještě na návsi.

Svítila okna Šedivých.

V tom slyšel’s štěkat psy.

Zahrčel kočár. Z kočáru

kdos’ sestoup’, dál hostinským zván.

Zdál se být v dobrém rozmaru.

– Jaký to, jaký to pán! –

Nebylo třeba naříkat,

bručounem host že by byl.

Měl k tomu pěkný praedikát.

S chutí jed’, s chutí též pil.

Tisk’ ruku našich občanů.

„Ta vaše obec je skvost!

Zastanu se jí, zastanu!“

– Jaký to, jaký to host! –

Vyprávěl různé příhody

z všemožných světových měst.

Všech barev líčil národy,

poznané za dlouhých cest.

Sousedy řeč jeho uchvátí.

Na tvářích veselí, jas.

Posléze začal zpívati.

– Jaký to, jaký to hlas! –

Host chodil po vsi zářící,

vítězně v pramálo dnech.

Lecjakou zvábil dívčici,

jak za bdění, tak v snech.

V rejstříku Dona Juana

půl vsi se ocitlo už.

„Bez konce, věčná láska má!“

– Jaký to, jaký to muž! –

Každý se po vsi podiví,

vidí-li žití ten sloh.

S úctou se uklání Šedivý

před hostem takových vloh.

Nade vsí zavály prapory,

jiný lze cítiti vzduch.

V tom host však zmizel za hory.

– Jaký to, jaký to vzruch! –

Dolehly divné zprávy sem

a mluví se jen což.

– Byl v Trantarii holičem!

– A neměl ani groš! –

Ponuře chodí Šedivý,

děvčátka v myšlenkách zlých.

Nikdo se tomu nediví.

– Jaký to, jaký to smích! –