NÁŠ HVOZD.

Příliš dlouho jsme již rostli z této drahé půdy,

příliš hluboko již jsou v ní naše kořeny,

aby bylo možno přetvořit nás v bídné zrůdy,

v nichž by slavné její šťávy byly zapřeny.

Rostli u nás dávno sice také Slavatové,

zhoubců přisluhovači sic rostli, Michnové –

ale země dávala vždy ducha děti nové,

pro něj volící nést koruny i trnové.

Rostou dál a porostou snad stromy pokřivené,

střebající rabské šťávy dávné, nedávné –

zpříma roste však hvozd národa v bouř, jež se žene,

živen mízou z dávné, blízké doby přeslavné.

Jest v ní nejen pravda, hájená i na hranici,

slepý vůdce, jenž ji bránil nikdy přemožen –

jsou v ní také prostých škorní boží bojovníci,

zástup chorál přísný zpívajících mužů, žen.

Jsou v ní nejen hlavy pánů, v starém rynku sťaté,

nejen Amos, poutník za ztracenou svobodou –

také chudí duchem, věrní otců pravdě svaté,

kryjící ji pod došky i v srdci před škodou.

Nejen učení, co ze sna věků probouzeli,

začež jména jejich mají lauru po věnci –

také všichni neznámí, kdož jejich roznášeli

světlo do všech koutů, zapadlí též vlastenci.

Nejen Velkých trojice, jež k vzpouře povelela,

čas když vytušila, který pouta rozbije –

také oddaná mřít za ztracenou volnost čela,

také tisícerých, věrných bojovníků legie.

Drahocennou mízou této minulosti sycen,

pevně v drahou půdu vkořeněn náš stojí hvozd –

ať si jakákoliv bouře rozevře naň jícen,

on ji přestojí, růst bude zpříma v budoucnost!