Náš kanárek.

Chaloupko nízká, chaloupko bílá,

vždy se mi v srdce o tobě vmílá

podivná věru představa.

Byla's mně klíckou zlacených prutů,

cukrovým lékem touhy a rmutu,

naděje jiskra míhavá. – –

Neděle je tu, neděle je tu,

sváteční píseň na zpěvném retu

vyletí z tebe kanárek.

Na toho čekám ode dne ke dni,

málo má pro mne ceny den všední,

sám nevím proč, bych přímo řek'.

Tichounko, ticho, kanárek letí,

alejí vidím v zeleném snětí

míhat se žlutý jeho šat.

S úsměvem líčko zardělé polo,

ba ano, dnes má na kruchtě solo,

proto ten spěch a ruch a chvat.

Babičky z dřímot procitly náhle,

jakmile první akordy táhlé

vskočily sobě do trilků.

Ba i pan kaplan, který mši četl,

s ,kredem‘ si jednou ,gloria‘ spletl

a v ,ite‘ uváz' na chvilku.

Připadli mně pak vždycky tak maní

andílci oni, kteří se klaní

na zlatých římsách u varhan,

živými zcela s nástroji svými.

Píšťalu onen k retu si přímí,

druzí se hýbou se všech stran.

V taktovku jeden stočené listy,

z fagotu druhý loudí ton čistý,

s troubami dva týl kloní vzad.

Maličký šotek s baculatým líčkem

perličky zvuků vykouzlí smýčkem,

jiný má bubny do intrád. – –

A tak to znělo, kvetlo, se smálo

také v mé duši, na struny hrálo

o ,velké‘ každou neděli.

Dopělo kdysi... peříčko hladké

zcuchal ti čas a hrdélko sladké

s tipcem ti v klícku zavřeli. –