NÁŠ MONSALVAT

Jak z hloubi země divem vstal by k nebi

tajemný přízrak, Boží tvrz a hrad;

hvězd nad Vltavou zdá se přibit hřeby,

v noc když se pne, náš český Monsalvat.

Jak jiných světů útvar v svatozáři,

v němž skryt náš divuplný svatý Graal

a bleskne na purpuru na oltáři,

by vatrou mystickou v dnech těžkých vzplál.

Rytířští králi kolem spočívají,

sen jejich zaklet v svaté vidiny;

o polštář kamenný se opírají,

lev u nohou jim strážce jediný.

Tu vzpomínají na slávu svých činů,

v snách ještě jilec mečů stiská pěst;

v barevných oknech slunce do vavřínu,

hle, vítězné jim věnce zdá se plést.

V andělů dlaních jak by harfy vzněly,

národa, slyš, hřmít hrdou epopej,

tu z minula i, jež se ještě vtělí

a slávou nesmrtelnou zvěční jej.

Sem v dobách velkých slétá Holubice,

mystický pták ten s nebes oblaku,

jímž svatý Graal hned vzplá jak klenotnice

a plní zemi kouzlem zázraku.

Neb srdce zapaluje v každé hrudi

a rekovnou hned činí každou pěst,

a mocné šiky jako ze sna budí,

za národ bít se na smrt, Otců čest. –

Kol tebe stíny rostou na zástupy,

že v pohádku se měníš vlající,

to země stráží kol tebe se kupí

tví Mučenníci, svatí Dědici.

Zřím na tě dojat v svatém vytržení,

jak strmíš k nebi, Vít a svatý Hrad,

pod tebou Vltava se v hymnech pění:

„Buď požehnán náš svatý Monsalvat!“