NÁŠ MUROMEC.

Já bohatýra jednou viděl kdesi,

na táboru on mocným hlasem volal,

že třeba na stráži nám státi pevně,

šik sevřít mocně, rozbrojů že nechat,

co hubí nás, a každý včas své místo

nechť střeží bedlivě. Pak spása přijde

a česká loď se protře mělčinami

i víry zhoubnými a český prapor

na vídeňské že baště zatknem pevně,

jen svornost bude-li a dobrá vůle,

a poctivost, jež nade všecky věci.

Tak volal Ilja, bohatýr náš slavný,

a rafiky snad k dvanácté šly kvapem

na českém orloji. Den slunečný byl.

Dav zatleskal a já zatleskal také –

pak vlastenecké pivo proudem teklo

a hřměly přípitky a ošumělé fráse,

jež stokrát čtli jsme a zas čísti budem.

Já chodil ulicemi, hlavu věsil,

neb nešlo na rozum, že národ může

i v také chvíli pít a veselit se –

Kdes za horami druhý tábor konán

a po něm německá se rozletěla

zdrážděná smečka, Čechy štve a bije.

Tam v dálkách horko jako na bojišti

a my tu šťastni ve svém hejslovanství –

těch hynoucích ni grešlí nevzpomenem?

Však není zle, byť národ onde hynul,

neb máme přece bohatýra Ilju,

Muromce Ilju nepřekonaného,

do světa jede na svém velkém oři,

v své mocné pěsti mocné kopí třímá,

od kopyt srší žhavé snopky jisker

a z bohatýrských očí hledí výhně!

Muromec Ilja poslancem byl zvolen,

neb nebylo přec možno neodměnit

ty slavné řeči, plné skvělých příkras,

že Demosthén by nevymyslil lepších.

Dál mluvil k lidu o svornosti milé,

o nepoddajném duchu českých předků,

o práci, kterou urbi ba i orbi

ukázat chceme, český duch že žije,

a že té práce třeba nám je hojně,

i Národní kdes Jednotu on čile

vyvolal v život. Jednota však schla jen

a spala libě patnáctero roků.

A Muromec dál mluvil o svornosti,

o práci úsilné a neústupné,

až krajanem se stal. Co tehda slávy!

Náš bohatýr byl u pramene síly,

když nikdo druhý, on náš národ spasí!

A doba věru těžká. Weidenhofer

vídeňskou chásku dravou řečí poštval

(a víme všichni, jak to tehda šlo tam,

kdo Čech, bit všude, za to, že byl Čechem,

i ženy bity, ba i děti bity)

a tehda čekalo se, bohatýrskou

že vztýčí pravici náš český Ilja

a vzkřikne: Dost! Ni kroku dále, smečko!

A hrstka našich robotníků, když tě

na výlet jednou jela do Wachavy,

kde luza se všad seštvaná ji vítá,

tož čekalo se, Ilja připomene

že řeči ty, jež na táborech mluvil

o bratřích dělnících, o vyděděných,

a v čele jich že půjde hájit právo.

To čin by lidskosti byl. Kdo by mohl

po ministrovi kamenem zlým hodit?

Však Ilja nešel. Ve Vídni když vřelo

to nejhrozněji, Muromec náš zmizel

kams do Arka a marně volali ho –

kdes v koutě stálo bohatýrské kopí

a kopyty oř bohatýrský hrabal,

však bohatýra Ilje není tuto.

A pak šel nezdar za nezdarem na nás –

v těch dobách opět illusi jsem ztratil –

to jednu z nejkrásnějších...