NÁŠ OBZOR.

Svit západu se nad vodami chvěl,

když za přístav jsem s člunem do skal vjel,

sed’ na pokraj, skráň složil v dlaně

a upřeně se díval v dál a hloub,

jak plný měsíc bílé záře sloup

za sebou táhnul přes vod pláně.

Na tesy břehů, jakoby se bál,

tkal jíní svoje bledší nad opál,

pak hloub se nořil a se lámal;

stín spící zbudil v rýhách skalních stěn,

tu hrál, tam has’, tam skryl se v perly pěn

a dvojím svitem oko klamal.

Po skalách plíseň, řasy, kapraď, mech

se táhly, měníce se v barvách všech,

jak bájných zahrad květy divné,

a já jsem čekal, kdy nad povrch vln

z jich třpytných listů, vlhké něhy pln,

mně pohled Nereidky kývne.

Jak z červánků, jež ohněm plály dnes,

kus požáru by do hlubiny kles’,

tak blýskalo to v hloubce vodní;

snad stařec moře ukryt v závoj řas

své poklady, jež snes’ mu k nohoum čas,

teď počítá si při pochodni.

Já nesnil, zrak můj nechyt’ v sítě klam,

já viděl jasně, jak to svítí tam

a bludiček hrou jak to plane;

tu jakby s lampou dole kráčel kdos,

tam barev dešť se chytnul na rákos,

tak jako duhy rozlámané.

Teď celý měsíc klesl do hlubin

a báseň světla vepsal ve tmy klín,

Alhambru záře v stínů říši;

a na skálu, jež hrotem čněla z vod,

jak na mešitu půlměsíc se vbod

a světlem smál se v mořské tiši.

Tu plíseň byla drahokamů zeď,

vše v symfonii barev tálo teď,

i stonky tráv i rýhy škeblí:

tam jisker kotouč a tu dlouhý pruh,

však ticho kol, ni sebe menší ruch

vln netknul se a nehnul stebly.

A děs mne jal: já odvrátil se zpět –

nač v této hloubce tento barev svět,

ta hudba světla komu září?

kde ukrývá se těchto říší bůh,

kde život zde, kde myšlenka, kde duch,

kdo staví tady a kdo maří?

Co v nesměrnosti těchto divů všech

jsem já, syn rodu, jehož žití běh

je vteřinou v ty proudy času,

jest pouze zlomkem sloky v epopej,

již tady vln, a v nebi světů rej,

tká v chaos miliony hlasů?

Já dítě rodu, který pomijí,

chce žíti a své bohy zabijí,

hle, Řím i Olymp, vše báj pouhá –

Pán zmizel již, kříž pad’,zhas’půlměsíc –

co hledat máme a v co věřit víc?

jen v kolos roste naše touha.

A roste, čím víc boříme, a již

nám padla v srdce, usedla tam níž,

jak hrozný polyp storamenný;

jest bohem tam – mře hlady, žádá jíst –

ó zoufalství! – kol velký, tich a čist

svým stříbrem čeří měsíc pěny.