NÁŠ OSUD (I Hleď, jak ten stromek v jeseni)

By František Šimeček

Hleď, jak ten stromek v jeseni

tak smutně zírá kolem kol,

když vichr roznes’ lupení

a v nitru hlodá chladný bol.

To osud můj, má předrahá,

a povolání mého tíž,

že mdloba síly přemahá –

že každým dnem jsem hrobu blíž.

Až první květy jarních dob

probudí slunce v toužení,

tu zaklepe též na můj hrob –

však žádné, žádné vzbuzení.