NÁŠ OSUD (II Ten život tvůj jsem upoutal,)

Ten život tvůj jsem upoutal,

má drahá, k svému osudu –.

Co potká tě as na světě,

až já tu více nebudu?

Zda přec kdy vlídný paprslek

ti zlíbá líčko v zachvění,

či vrásky vryje bída v ně

s tou bledou stopou soužení?

Pak přijdi, pojď zas ke mně jen,

slož všecko na mou mohylu

a hlavu polož k srdci mi;

snad najdeš na něm posilu.

A budem míti krásný sen –

Nad námi jara zelení

a zašumí to pažitem,

že věčně jsme zas sloučeni.