NÁŠ PĚVEC A BARD.

Oblakoplavců sourodák,

svobody syn jak zpěvný pták

básník je ve své zvůli;

oheň a záři Helia

přijímá křídlem genia,

v zpěvech ji srší k důli.

Nesmí mu velet všední dav:

„To, po čem prahnem, písní slav,

pěj, v čem se kochá množství!“

Básníkův kraj – to vesmír jest,

země i ráj i říše hvězd,

život i sen i božství.

Jen co ti v srdci plá, to pěj,

perly nám z vlastní hrudi lej,

vynořené jí z hlubin,

démanty duhou hrající

ze slzí tvých se rodící,

krvavý ran tvých rubín!

Nemůže pěvcův majestát

víc nežli v pravdě sebe dát;

vyššího kouzla není.

To chceme znáti, co v něm vře,

když srdce své nám otevře

v nejhlubším roznícení.

Trnem však sladkým úžasem,

když duše jeho ohlasem

odpoví duši naší,

když jeho srdce, zpěvný chrám,

uctívá svátost, jež i nám

nade vše též je dražší.

Plane-li vroucí jeho cit

pro naši zemi, pro náš lid,

pro naši slast i muku;

nám že je srdcem nejbližší,

když srdce naše uslyší

v strun jeho družném zvuku.

Nikomu nebuď na podiv,

k pěvci že lnem, jenž pěl co živ

národu i své zemi!

Nádherný zjev, byť věštecký,

k národu chladný, sobecký

žeť srdci lidu němý.

Radostně smíme říci přec,

náš že jest věrný onen žrec,

k němu že jdem jak domů!

Bardům, však, cizím v srdci nám,

tíhnoucím k dálným končinám,

říci jen: tak jest tomu.