NÁŠ POCHOD.

Se zaťatou pěstí jdeme v temnou dáli,

zkad od černých lesů vichor vstříc se valí.

Divoce se žene, burácí nám v uši,

ale naši píseň přece nepřehluší!

V tvář nám metá písek, prach i bláto šedé –

my však nezbloudíme, vždyť nás srdce vede!

Vede za touhami, tam do šeré dálky,

skrze steny padlých, skrz zuřící války,

hučícími lesy, skrze skalní sluje –

a na nebi měsíc mezi mraky pluje.

S mraky letí dravci, supi, diví ptáci,

nad hlavy se naše v kruzích stále vrací.

Nad hlavou nám letí – dorážejí křídly,

skřek jich jásá vždy, když řady naše zřídly.

Nedočkavě krouží mezi těmi mraky,

poslednímu z nás chtí vyklovati zraky.

Noc však prchá již i měsíc její bledý,

mraky odletí – i supi naposledy:

obzor hořící nám Ráno nové věstí –

brzo, brzičko nám vyjde Slunce štěstí!