Náš poklad.

Že chudi jsme? – Ach, pravda to;

než, jeden poklad máme;

ten, nad skvost nám, ten nad zlato

a jím se těšíváme.

Kam šlehne jeho světla lesk,

tam záře vzplane svatá,

tam mizí tma a tichne stesk,

tam blažena i chata.

A jeho drahokamů třpyt

kam padne v duší taje,

tam všecko nově počne žít,

jak náhlým kouzlem z báje.

Kde v srdcích byla pustina,

tam jasné jaro jásá,

tam rajská pučí květina,

ta nazývá se spása.

Kde bouřilo to divoce

zlých vášní rmutným vírem,

tam šumí to a šepoce

jen samým Božím mírem.

A člověk kráčí zmužile

tím labyrintem žití

a nad hlavou mu rozmile

vždy věčné hvězdy svítí.

A samá strasť a mrákota

byť v patách se mu vlekla,

on nebojí se života

ni smrti ani pekla.

Ó znáte-li ten poklad náš?

Toť Bible, Boží slovo,

jež marně pálil Koniáš

a plémě satanovo.

Hle, vlasť když vrahům byla v plen

a rozchvátány statky,

v den hrůz jen poklad skryli ten

nám otcové a matky.

Pak vrh’ nám jej sok zarytec

jak do jezera tůně;

než z hlubin běd on zářil přec

jak démant ve koruně.

A přišel krásný Boží den

v truchlícím kraji českém

a poklad z tůně vytažen

a zasvit’ novým leskem.

Ó zasvitl a zasvítí

svou pravou teprv září,

až národ s žalem pocítí,

kam dovlekli jej lháři.

Pak roztaje nám po vlastech

to ledné v duších jíní

a pak, co druhdy býval Čech,

to budou zase syni!