NÁS PORANILO...

Nás poranilo něco – před lety, dávno tomu,

hmyz nějaký nás jistě uštípnul jedovatý,

však my se nesvěřili nikomu, pranikomu,

a nyní dál se šíří ten starý neduh klatý.

A smutek ustavičný nás nyní obestírá,

do prsou nenávisť on nám vsadil ku všem lidem,

čas minulý ty staré nám rány otevírá

a prchavým je hojí – spíš hojiti chce – klidem.

Nadarmo! Nevěř ani, smích náš že smíchem pravým,

ni slzám nevěř, nevěř těm slzám křečovitým,

náš smutek už je tichým – rozlitým vínem vpitým.

Pár vyrudlých skvrn ještě čpí rouchem smutku tmavým,

tu naši nemoc léčí čas – lékař neobratný –,

hrob nezahrabal zcela on prchavý a chvatný.