NÁŠ PRVNÍ HŘÍCH.

To bylo za šera. Svět ve klíně tmu nes’,

a my jsme bloudili v hlubokých cestách kdes,

zmámeni vůní večera a dýcháním svých těl,

a hvězda padla k obzoru, – náš anděl odletěl.

Srdce nám bila vášnivě, když jsme se objali,

jen čejka pískla na lukách, mraky šly do dáli,

den prchl šerých do hlubin, my dívali se dál

ač smutky padly blízko nás a z hvozdů křičel žal.

Vím, ňadra se ti zachvěla, když sevřel jsem tě v pas,

a z výšek nedohledných v ráz kdos přísný volal nás.

Vím, země spala tenkráte, když uchvátil nás hřích,

i čejka zmlkla docela a na stráni bor ztich’.

Vím, že jsme oba chtěli tak, ač měli jsme jít zpět;

dnes velmi pozdě na řasách nechati slzu chvět...

Tenkráte plakat měla jsi, když les byl tolik tich,

a ne, když svět se směje ti pro ten náš těžký hřích!