Náš román.

Zašel jsem tam, kde hudba hrála,

a v kole hlučný vířil ples,

by mozek se mi pozatřásl,

a duch zanícen výš se vznes.

Než slabém lampy při kmitu,

když dohořívá k ránu, –

šel myšlenky jsem nasbírat

nového do románu.

Kolem mne pestrý dívek kruh

myšlenky plané, lživé,

tu stih mne tvého oka šíp:

já uzřel „slovo“ živé.

Myšlenky se mně rozběhly,

cítil jsem v srdci ránu,

a vrh se tobě ku nohoum:

„pojď, dívko, do románu.“

Tak jest a bude věčně věků,

že proti lásce není léků.

Jeť příliš příkrý srdce svah, –

střemhlav se v propast kloní,

že, než se člověk naděje,

s ním musí skočit do ní.

Tak krásna jsi, jak hvězda na nebesku,

jak lilje něžná s růží v objetí;

půvabná, jarní den jak v ranním lesku,

jak noc rozkošná v luzném podletí.

Posílám vzdechy k hvězdě na oblaky,

když růží osvěžen jsem z mdloby vstal;

k té ranní zoři obracím své zraky,

když umdlen – celou noc jsem proplakal.

Jsem tak, jak jsem – jak čas mne stvořil;

upřímný, prostý, někdy drzý;

jsem rád, že jsem, leč často přece

ten boží svět mne pozamrzí.

A zastesknu si po tom kraji,

kam někdy duše zaletí;

rozepnu křídla, abych skojil

v tvém, drahá, touhu objetí.

Tys jasný den, já tmavá noc;

tys dennice, já bouřný mrak,

však přece hromy nevládnu,

ni blesky metám, jak tvůj zrak.

Bůh svědek! kde a kdy tě potkám,

ty hromovládkyně krásná!

že blesk mi zrovna do srdce

udeří z čista jasna.

Co jen ti lidé všechno vědí,

že prý se rádi máme;

my si to ještě neřekli,

a už se dlouho známe.

A než si ještě řekneme,

že tak se rádi máme,

tu lidé nás již rozvedou –

že víc se neshledáme.

Ty klečela jsi u oltáře

zhřížena v knížky modlicí

tak krásná, zbožně uzardělá –

myslil jsem, že jsi světicí.

Já poklekl; jsem hříšník velký,

bych, svatá, před tebou se kál;

tys zvedla zrak, a z černých očí

se na mne – šotek pousmál.

Tvé srdce měkké – útlounké,

a něžné je a tklivé;

já v prsouch skrýval železných

i srdce ocelivé.

A to tvé měkké srdečko

o moje zavadilo,

a srdce pevné z ocele

ve dví se rozlomilo.

To jsou tak v lásce protivy,

nač o tom ještě šířit slov,

že měl jsem srdce z ocele – –

čím tvrdší, tím dřív pukne kov.