Náš sedlák.

Hle, sedlák Vrcovický,

jak vystrojen je vždycky,

jak na hod šel by právě,

čist od paty až k hlavě!

Brslenky žluté,

boty spodem kuté,

že v cestě kamení piští;

holinky jenom se blyští,

a na ně pěkně stranou,

kožené zdůbky kanou.

Hle, sedlák Vrcovický,

jak vyzdoben je vždycky!

Kazajka do zelena,

jak temná kopka sena;

modravá vesta,

jak pánů z města,

s límečkem vyšším v týle;

prádlo, toť nad sníh bílé,

hedvábný šátek, věnní,

kol krku se mu mění.

Hle, sedlák Vrcovický,

jak vyfintěn je vždycky!

Kytici přivázanou

na nízký klobouk stranou,

z králičí srsti;

dýmku má v hrsti,

plnýma rtoma svýma

si bafá jen a dýmá,

čas ob čas stranou plivne,

a pozdraven, jen kývne.

Hle, sedlák Vrcovický,

on kouří skoro vždycky!

Aj, zhaslo mu; však sirky

hned béře ze zavírky,

nítí jich hrotky

o žluté spodky,

v hlavičce ukrývá chvatně

a bafá a dýmá zas statně

z úst mraky pouště šedé, –

tak nad jiné si vede.

Hle, sedlák Vrcovický,

sám s sebou mluví vždycky!

Dnes slova jako dýky

má na zlé chalupníky,

již našli kdesi,

selské že lesy

jejich jsou při jedné straně.

„Gruntovník platil z nich daně!

Však vrtavé jich hlavy

náš slavný soud zas spraví!“

Hle, sedlák Vrcovický

jak bedliv pole vždycky!

Zpět nový klobouk páčí,

kdy ze vsi k městu kráčí,

každičké chvíle

stranou se chýle;

po krajích osetých polí,

zmokla-li, měří svou holí,

hned v levo a hned v pravo:

„No, políčko je zdrávo!“

Hle, sedlák Vrcovický

tak vesel není vždycky!

Je po parnech a bídě,

zmokloť mu na tři pídě;

na hrudy sahá:

„Půda je vlahá,

prohřátá všude a všude, –

týden-li takhle jen bude,

juž naplní se klasy –

jen ať dá pán bůh časy!“

Hle, sedlák Vrcovický,

tak neutrácí vždycky!

Dnes v městě vesel ještě,

máť radost z toho deště

a zrakem střílí,

v malé však chvíli

babky se pod čelem honí:

„Účet chci!“ na plecháč zvoní,

tuč čelem jde a mraky –

už radostí zmok’ taky!

Hle, sedlák Vrcovický

tak hrdým není vždycky!

Jak široce si kráčí,

div že mu cesta stačí;

míníť se málem

Vrcovským králem;

nevzal by, pivečkem sporý,

za grunt svůj knížecí dvory –

ba pyšně odplivne si

i na Písecké lesy!