NÁŠ STROM

Duševní nám vůdce vzali,

umučili, porubali,

zvyháněli v cizí dáli –

zplenili náš strom:

Květy, jimiž zářil bíle,

jimiž svědčil o své síle,

rozmetali v dálné míle;

nezůstala bez pohrom

ani větev, haluz malá,

zloba jejich rozervala

všecko hůř než hrom.

A co zbylo z toho stromu,

co přec odolalo lomu

ruky lupičovy, k tomu

cizí dali sloup,

k tomu dali cizí mříže,

snítky jako k dřevu kříže

stahovali, blíž a blíže

úvaz vnikal, hloub a hloub –

by i mízu zvrhli ryzí,

na každičkou haluz cizí

vštěpovali roub.

Tak strom starý zmrzačili,

větve jeho přinutily,

k jinému by rostly cíli

nežli po sta let.

Stará míza od kořene

proudí výš pod kůrou kmene –

větvemi však v cizí žene

list a zmrzačilý květ,

a i plod, jenž z květů zraje,

cizím tvarem, barvou hraje,

jako by byl klet.

Jen co nad kořenem vzroste,

odívá se v květy prosté,

jako by to byli hosté

z dávných století.

Stará míza žene v listy,

v ratolest i ve květ čistý

jako kdys, kdy těmi místy

Hus dal pravdě zavzněti –

a z těch prutů naděj kyne,

že snad přece ještě mine

naše prokletí.

Že snad z těchto prutů v jeden,

až nám mine dlouhý leden,

bude mocným vzruchem sveden

staré mízy proud,

že se v mladé síle vztyčí

nad korunu trpasličí,

která při své cizí tyči

bude bídně schnout a schnout,

a že nad ní v slunce jasu

rozloží svých větví krásu

volně, bez všech pout.