NÁŠ ÚDĚL.

S pyšným čelem cizota nás káře:

„Kde váš podíl v práci osvěty?

Lidstvo celé dychtí v její záře;

kdež ty pochodně, kde svíce ty,

za něž bude vám kdys dlužno díkem?

Zač váš národ, zač je bojovníkem?

Čemu planou vaše rozněty?

„Aj, když národové k ducha výši

v zimničném se nesou zápolu,

ten kdy ztracen, jenž si nepospíší

ttsviěza se metám vrcholu;

k světlu věd a k lidstva cti a blahu

všichni vzpínají-li spolnou snahu:

o jakém vy sníte úkolu?

„Vše když ku velkému lidstva cíli

předhání se čacky, bez dechu,

úzkostlivě napínáte síly

po malém jen vlastním prospěchu!

Když se dobývají ducha světy,

hájíte se o národní trety,

o dne všednosť – věkům k posměchu!

„Škoda střel, když míříte tak nízko!

Českosť! Vyšších snah-li není již?

Lidskosť volte za své stanovisko,

heslem tím se vzneste v pravou výš!

Českosť soudních akt i slabikářů,

jízdních lístků, kázání a snářů, –

toť že vašich idealů říš?

„Chlubíte se kalichem svých předků,

jak by národ váš byl prvním všech,

pro národní marnosti však cetku

pachtíte se, až vám vyjde dech;

posledními v národů jste voji!

Budoucnosť vám zavře bránu svoji;

neb co získá pokrok lidstva z Čech?”

Odpovídá cizotě pak zpupné

hlasem pevným české vědomí:

Přinášíme srdce nezákupné,

srdce, jehož zvůle nezlomí,

a v tom srdci lásku k právu věnem

osvětě té, jejímž krásným jmenem

lež snad slabé duchy ohromí.

Láska k právu osvětě té vaší

nebude dnes darem zbytečným!

Přinášíme věno ještě dražší:

hlas to slabších, který statečným

a jak oběť svatým vytrváním

volá k silným, volá s naléháním:

„Právo všech jest právem konečným!”

Jsme též my z těch utlačených davů,

na nichž vaše hřeší osvěta

a jež zvolna zvedají svou hlavu,

v níž spí budoucnosť, dnes zakleta;

jsme též my z těch vyděděnců práva,

jejichž trpělivým bojem vstává

smírná rovnosť jakož odveta!

V pokrok lidstva hrdě dobývavý

věrně přinášíme podíl svůj,

byť jen strážný hlas náš pronikavý

volal v pádící ten zástup: „Stůj!

Depceš národům jich drahé statky,

pochodně tvé pálí žeň i chatky,

a v tvé dráze temná zeje sluj!”

Výkřik do jásotu přinášíme

osvětě té v těžce vážný zisk,

vzdor svůj smělý, vsáhnutí své přímé

v jejích ořů démonický trysk;

varující, mocné připomnění,

pod kolesa souzeno že není

živé plémě v zmar a pro útisk.

Mírníme svou nadšeností vřelou

její mrazně moudrý úšklebek,

a byť jenom písní osiřelou –

měkce prochvíváme krutý věk;

vzněcujeme zhaslou paměť její,

co je národ s mluvou svou i ději,

co je vlasť, co dobrý syn, co rek.

Toť náš ideal, toť naše meta!

Kalich vám dal volnosť poznání,

nyní svědomí a srdci světa

živý zdroj náš vyschnout zabrání!

Spravedlnosť ke všem, bez pokrytství,

lidstvu chceme dát, a běda lidství,

přes ni bujně v před-li uhání!

Jmenem všech, jimž tvrdou nepřítelkou

sobecká jest silných osvěta,

práci svoji vznešenou a velkou,

kterou křivda budiž vypleta,

věkům dáme v zisk! Toť pokrok pravý,

v něm jest neústupným Čech, a zdravý

pravdy svit v něm šlehá do světa.