Náš untěr.*)

Dobrák mužík husté černé brady,

černých, trochu ostýchavých očí.

Kdesi v Samarské je jeho chutor,**)

na němž žena s dětmi hospodaří.

Psala mu, že seno budou bráti...

Nu, ať berou, koně potom prodá –

však má obilí as ještě na tři roky,

neumrou mu jeho milí hladem.

Nám byl přidělen jak dohlížitel,

vycházky by řídil a zvlášť přísně

aby střehl noční toulky jatých.

A on to dělal dobře, na mou věru,

že obě strany byly spokojeny.

My dostali se ven a on měl „děňgi“.***)

Když brával je, tu dobrácky jen broukal:

„To přec neuškodí!“

Ale teď se roznemohl náhle –

zánět jakýs v nitru. Musí v nemocnici.

Tiše odchází, jak tiše přišel.

Vlnka malinká se odvalila,

nikdo z nás to téměř nepostřehl.

Tak se celý život drobné vlnky valí,

někdy přihrnou se řvoucí proudy,

by zas drobné vlnky přišly po nich,

viditelné sotva na hladině širé,

stejné, jednotvárné, jak nám zdá se,

ale nesoucí nás stále, neodvratně

až tam, kde té divné, dlouhé cesty

nelítostný, neodkladný konec.