NÁŠ VZDOR.

Spár zaťat, čelo vzhůru k nebi týčí,

a nezavírá očí, třeba do nich věje

vír odvěký od nebetyčných hor,

jen símě každé myšlenkové epopeje,

jež zanes' vír, mu ze zřítelnic klíčí –

náš vzdor.

Od slavné chvíle té, kdy zrodila se

myšlenka božská v malé hlavě člověkově,

a jako slunce vyšla nad obzor,

nad bahny včerejška ční skalném na ostrově,

jí ozářen v své divuplné kráse

náš vzdor.

Co přišlo otroků a chtěli býti vládci

a jako zákon svoje sliny vnutit chtěli,

nad padlým vítězný už vedli spor!

Stál na skále, jak strážce silný, bdělý

a spár svůj tajný vetkl v lebku svatokrádci

náš vzdor.

A není negací, či bořitelem,

a není zoufalstvím, a není resignací,

a nebuduje vzdušně bez podpor.

Jen ztrouchnivělé stupně svojí nohou zvrací,

když vzepnul se, výš staví nad svým čelem

náš vzdor.

Cest není, které by jej unavily,

a není výšek, jichž by dorůst nedovedl,

a kdos-li postaví se na odpor,

tím kýženějším je mu, aby boj s ním svedl

a bojem tvrdnul, nové čerpal síly

náš vzdor.

Jej poutá vesmír neohraničený,

jen vůle bezmezná své překážky mu klade,

a pánem je mu volný lidský tvor.

Svobodě jeho jenom slouží, věčně mladé,

sám nepoddán a nikdy unavený –

náš vzdor.

Jdem kamsi vzhůru, tam, kde slunce vzchází,

to světlo pravdy, myšlenku jež božskou křísí

a červánkem nám kyne s blízkých hor.

Až na nich staneme, hor nových na obrysy

nám ukáže ten, kdo nás doprovází –

náš vzdor.